Hledá se kvalitní Infadolan

Aktualizace - 26-27/8 ...dorazil pohled z Mostaru a Infadolan zdá se býti nalezen (kéž by tomu tak opravdu bylo). Tyto dvě informace spolu nemají zas až takovou souvislost, nicméně jsou nezbytné.


Nejdřív to docela dost bolí. Neubráníte se takovým těm slzám, co vám vytrysknou ani nevíte jak. A pak strup. Proces hojení je doprovázen nepříjemným pocitem svědění. A to pak chvilku trvá, když si do toho se zaujetím rýpete... :D Jeden můj nejmenovaný spolužák strupy jí. To já tedy ne. Bráškovi strupy z fotbalu zalepujeme, aby do nich neryl...
...
Když se teď tak koukám na tu jizvu na levé holeni, vzpomínám si nejprve na to, jak jsme s Háňou jako malé blbly v potoce. V Jizerkách, v gumákách. Bylo to super. Stavěly jsme mosty, přehrady, hráze... Jen jsem pak spadla na ten ostrý kámen. A dlouho se to hojilo. Z hojení si pamatuji asi už jen rychlostehy a nepálivou dezinfekci s jodem. Betadine.
...
Potřebuju mega náplast.


Když nacházíte staré majáky v zapomenutých sešitech a pořádáte zeleno-čajové dýchánky v uzavřené společnosti, je vám občas docela krásně. S knihou, samozřejmě... Čímž ovšem nijak nezastírám, že ve dvou je to většinou lepší... (Ne, není to zas tak hrozné. Zatím jsem měla každý den důvod k umytí hlavy a nacházela jsem červencové fotografie :) )
Takže jsem se včera vyrazila socializovat. A vzala jsem to opravdu vážně. Zodpovědně.
Nejprve jsem provětrala psíka vážícího 6,3 kg a prošla kus toho parku s trilobity, kde je koupaliště s ledově studenou vodou. Pak jsem se vydala popíjet zelený čaj a nakonec i Aztéckou pláž (tu doporučuji, ten čaj ne...dole byly sinice).
Gentlemani nevymřeli. Stále ještě existují chlapci, kteří, když už s vámi nemohou dojet až domů, počkají, než nasednete do tramvaje...za tmy.
Na konečnou pro mě v noci, tudíž v ještě Černější díře, přišla maminka. Tekly jí slzy. Že prý ten pán leží na gauči, a místo toho, aby střežil svou jedinou dceru jako oko v hlavě, má plnou pusu chipsů a povídá něco o tom, že jít za tmy je stejné, jako jít za světla. ...

Není smečka jako smečka. To si z toho odnáším já.

...
Přestože jsem byla ve světluškách, získala jsem Tři kapky rosy a nejvíc ze všeho jsem milovala noční bojovky, Černou dírou opravdu raději chodím za světla...ač to může znít skoro jako oxymoron.
Potmě v lese uprostřed ničeho se stále nebojím, ale můj strach z nočních ulic vzrůstá. Pravděpodobně přímo úměrně s tím, jak klesá počet lidí požadujících, abych napsala, že jsem v pořádku doma...
- A na to by mi tatínek řekl, že když jsem teda získala ty svoje Tři kapky čehosi, musela jsem také dokázat minimálně 12 hodin mlčet... ;) (Ach, ano...a sama tomu stále ještě nemohu uvěřit :D)


Rozdíl v závislosti na C8H11N (FEA) a kokainu je ten, že jak vaše okolí, i vy sami si přejete, abyste do toho zase spadli. Najít ideálního dealera je těžké... Prý podvědomě po čuchu - tudíž bych už s žádným potencionálním dealerem neměla chodit cvičit ;D. ...a kdo je ideální dealer? Nejspíš ten, kterému jste zároveň vrchním dodavatelem...


A jen tak mimochodem...kromě toho, že se těším za pletivo, těším se před tím ještě do kraje tekutých švestek... Bude to taková pěkná tečka za těmi polopražskými prázdninami :)
...a navíc poznám někoho, kdo nocoval v mojí posteli, a to se vždycky hodí.

V Černé díře, dne 21.8.

Přípravné cviky na zázrak

Čekat se zavřenýma očima
před prázdnou parcelou
dokud tam nebude znovu stát
starý dům s otevřenými dveřmi

Tak dlouho se dívat
na stojící hodiny
dokud se sekundová ručička
opět nerozběhne

Myslet na tebe tak dlouho
dokud láska
k tobě
nebude smět být opět šťastná

Probuzení mrtvých
k životu
pak bude
úplná hračka

...

Keř se srdcovitými listy

Teplý letní déšť:
Když padne těžká kapka
zachvěje se celý list
Tak se mi pokaždé zachvěje srdce
když na ně padne tvé jméno

...

Pokus přizpůsobit se

Prý se s tím musím smířit
a nemám se ptát
proč musím
a nemám se ptát
proč se nemám ptát

...

Bez tebe

Bez tebe
ne nic
ale ne totéž

Bez tebe
ne nic
ale možná méně

Ne nic
ale méně
a méně

Bez tebe
možná ne nic
ale už ne moc

Erich Fried - Básně lásky, strachu a hněvu

- jedna z mých vysoce oblíbených básnických sbírek -

Ve středu jsem čirou náhodou na mé oblíbené zastávce metra potkala Dáší.
A ona: "Nezopakujeme někdy příští týden tu naší před dvěma lety nevydařenou akci?"
A já: "Ehm, mohly bychom...Hm...nevydařenou? Zas tak strašné to nebylo... Nakonec to dopadlo docela hezky..."
A ona: "Jééé, promiň, já zapomněla!"
A já: "Tak asi nezopakujem, viď?"
A ona: "Tak třeba jindy... Začátkem příštího týdne se sejdeme ve městě... Co ty na to?"
A já: "OK, moc ráda. Tak napiš..."

- - - konec 220. příspěvku - - -
...ty dvojky jsou příznačné, ale nebyl to původní záměr...

Nakonec jsem si místo opíjení do němoty vybrala hňácání švestkových knedlíků a kadeřnici... Jsem já to ale "dospělá" ;D S naší kadeřnicí Aničkou se skvěle povídá :) A teď, když nemůžu spát, začínám přemýšlet o tom kýblu čokoládové zmrzliny, který se skrývá v mrazáku... Je mi smutno...

Retrospektivní poznámky. Černá všechnu tu bílou snese.

To je tak, když chcete péct koláč, ale nejdřív musíte z ničeho nic umýt koupelnu. A špatně jste zalili kytky. A mohli jste lépe zamést. A koupit lepší chleba. A větší čtvrtku melouna. A vůbec, všechno je špatně... To si pak říkám, že kdybych ten koláč upekla o den dřív, měl by větší úspěch... Asi to tak příště udělám. - tak tahle poznámka se jmenuje "Jak občas ztrácím chuť"


Pokaždé v noci, když si jdu lehnout - a to je většinou tak kolem druhé hodiny ranní - říkám si, že bych toho mohla spoustu napsat. Ale jsem už tak prázdninově rozleželá, že se mi často nechce. Občas vezmu první papír, který mám po ruce a tak šíleně se rozepíšu, že jsem nakonec ráno ráda, že jsem nic z toho nepublikovala. Musela bych to umět otesat, a to je jak známo můj největší problém. Usínám vždycky tak kolem čtvrté ráno s pocitem, že když ne teď, tak už třeba taky nemusím nikdy, protože je to vlastně jedno.
A dneska jsme si vzala těch pár poznámek, přečetla si citát z jednoho Labella - "Psát umí každý. Spisovatel musí umět škrtat." a řekla jsem si, že když ne teď, tak jednadvacátého určitě. A protože chci jednadvacátého napsat něco jiného...

Budu ty poznámky projíždět tak nějak na přeskáčku. Na čase často nezáleží.Tedy...pokud ovšem nejde o mnou odposlouchané filosoficko-fyzikální rozhovory těsně před pátou hodinou ranní - v tomto případě totiž na čase zcela jistě záleží, a to za předpokladu, že tento vlastně neexistuje a všichni jsme jen jeden bod. Jakýsi hologram, přesněji řečeno...

...

Když jsem minulou sobotu skočila do 225 a následně přestoupila na 119, nevěděla jsem, že nejedu jen za Spolubydličkou a Hrošokožcem... Vyhlásila jsem si sama pro sebe srpen abstinenčním měsícem a hned osmý den se to porouchalo. ..., ale první, co se mi na tváři objevilo, byl široký úsměv...jakoby nějaký reflex. ...a hned potom se mi začala šíleně klepat kolena... Stáli jsme tam čtyři. Dva sami a dva spolu. A já jsem měla co dělat, abych ty rozklepané nohy nevzala na ramena...
Loučení bylo zvláštní. Vlastně jsem se takhle ještě nikdy s nikým neloučila. Chyběla mi, jen co prošla pasovkou. Měla jsem plné oči slz, ale ani jedna neukápla. Byla jsem úplně rozčarovaná. Ještěže jsem to nejdůležitější napsala do alba. Nic kloudného jsem totiž neřekla.
A pak jsme jeli do Černé díry a já jsem se předtím chtěla rozloučit a nakonec bylo asi dobře, že už nebylo s kým. Kdyby nenásledovalo báječné odpopledne, další kino večer, noční Martini a brzoranní fyzika, ...nejspíš bych stejně zas do čtyř nespala a s občasnými záchvaty slz bych se prodívala na seriály, pročetla knihami a prozalévala kytkami až do dalšího dne...

...

A teď jedna kratší poznámka. Nevím, kdy vznikla a s čím má souvislost, ale v sešitě je.
"Alkohol je anxiolytikum - rozpouští úzkost."

...

Ve Varech to bylo bezva. Tentokrát sice chyběly grandiózní pikniky v parcích a ranní a večerní vlaky, ale zas jsem se dostala do zákulisí a přivezla si díky tomu domů nejen katalog, ale i několik titulů pro festival, který bych tentokráte nerada připravovala "jen" měsíc ;) Když nad tím teď tak přemýšlím, možná jsme opravdu začaly pozdě...
Studentské diplomové práce, hrané i animované... pochopitelné i těžce hluboko-umělecko nepochopitelné (Spravedlnost je jen potvrzením zaběhnutého bezpráví)...
Stihly jsme deset projekcí, jednu pizzu, bílé hroznové víno a hlavně trhání čerstvého bochníku chleba a dvakrát cottage... To už bylo peříček až až, ale stále to nebylo dost, tak jsem svou společnici vytáhla na Děti noci. Poprvé se mi líbily víc. Ale to nebude tím filmem. Bylo to čtrnáctého, a tak jsem si říkala, že přesně za týden budu dítětem noci já. Dítětem, které neusne..., a když bude nejhůř, půjde se zbaběle schovat k mamince do pelíšku.

...

V DOXu jsem se nejen prohrabala archivem všelijakých pozvánek, pohlednic a poutacích letáků, z nichž jsem si hned čtyři vybrala a vyzdobím jimi pokoj tam, kde jsou teď bílá místa, ale také jsem vyfotila spoustu nápisů a prošla všechna zákoutí 14S. Dokonalé. A co teprve těch 30 sekund, kdy je hlava, po oddělení od těla gilotinou, ještě živá?! Toto muzeum se stane dalším z cílů mých pochůzek po Praze s kamarády. Škoda jen, že není na nějakém strategičtějším místě..., i když...do čajovny to není daleko...

...

Setkání s Debatérem mě v půlce prázdnin pozvolna naladilo na záploťáckou vlnu a zase jsem se začala těšit zpátky. Jako by mi chyběl ten mírný stres a deadliny (mimochodem, to slovo vypadá dost odpudivě i když si odmyslíte jeho význam, že?).
Nehledě na to, že mě dost překvapilo místo našeho setkání, byla jsem překvapená i samotným Debatérem. A to jsem o něm už ledacos slyšela. Tohle bude ale hodně dobré. Velký přínos za plot. A do učebny chemie/fyziky. Těším se.
Po této schůzce už mi ta Madame Bovary i docela rychle utekla...

...

A ještě něco je v těch mých poznámkách.
Vzpomněla jsem si na to ve Varech. Tam, kde bych to snad nejméně očekávala. A myslela jsem, že tomu nafackuji. Zvlášť kvůli tomu všemu, co bylo okolo.
Ty, jenž jsi býval a stále nejspíš jsi před N, děkuji. To jsem přeskočila úplně někam, kam jsem nechtěla, ale přesto... Slečna Mařenka a šofér, jehož jméno si ze vší té minulé otupělosti, rozespalosti a bolavosti nějak nemohu vybavit... Co bych si jinak počala takhle rozhořčená, s nápisem na čele, jež hlásal "naivní a hloupá" a pro samé rozčilení na cestu nevidící...?
Strach je ohromě relativní. Myslela jsem si, že se bojím tak nějak dlouhodobě. A myslela jsem si, že se bojím už nějaký ten týden. A pak taky když jsem šla náhodou po tmě sama z konečné..., ale jestli byl něco STRACH, tak tohle...
Možná to tak silně působilo v kontrastu s tím, jak mi bylo potom. Protože tak už mi pár měsíců nebylo. A na první pohled se mohlo zdát, že to tak bylo dobře a určitě bych neměnila, ale o to víc jsem si pak sobecky uvědomila, o co jsem přišla.
Kašlu na to.


Ještě tu mám jednu poznámku, ale ta potřebuje velmi dobrého editora, cenzora a bůhvícoještě.


Dobrou noc. Možná proto nemohu často usnout.

Čekajíc na vítr bych nejradši zapnula větrák. To z toho vedra a všudypřítomných peříček.

Školní rok pak najednou strašně rychle skončil. Stihla jsem dát lízátko, pusu a objetí. Stihla jsem pádlovat, nadávat a dvakrát dokolečka obejít areál a pak sedět na gauči. Chvílemi se slzama na krajíčku, ale jinak s takových potutleným úsměvem. Ty dvě hodiny mi šíleně rychle utekly. A následující dva dny stejně tak.



Se spolubydličkou jsem ale i jsem ale i tak ještě na pár týdnů spolubydlet nepřestala. Užily jsme si spolu Norska. Umyly jsme tuny nádobí, utřely jsme tuny nádobí, uvařily jsme hektolitry polívek a nakrájely metráky chleba. Vyfotily jsme spoustu krásných fotek, přetáhly GB dat, ona přečetla hodně stránek a já viděla hodně Housů. A dohromady jsme ještě rozeslaly nepočitatelné množství pohledů.
Prokousat se Janou Eyerovou je pro mě nadlidský úkol, ale zatím se držím.
Ta země je nádherná. Fjordy, průzračné řeky, vodopády, jezera, ledovce, prazvláštní rostliny (hlavně cosi jako sukulenty), krásné kempy (s internetem ;) ) a nádherná malá městečka s malými dřevěnými domečky s trávou na střechách a vůbec...
Ano, občas se náš obytný vůz měnil v obojživelné vozidlo a stávala se z něj ponorka, kde všichni do jednoho trpěli tou nechvalně známou nemocí..., ale i tak to bylo fajn.

Jsem zvědavá, jak se vyvine ta druhá půlka prázdnin. Načasování v jednom případě zklamalo přesně tak, jak jsem předvídala, a tak jediné, co mám zapsáno v kalendáři, je brigáda příští týden, dvě rehabilitace, datum pro vyzvednutí pasu, odlet spolubydličky a zítřejší odpoledne. Čekám tedy, co přinese srpen. Doufám, že se Miši šťastně vrátí a že mi věnuje pár minut, hodin, dnů (?)... Ještě mám pár knih, co bych chtěla přečíst a spoustu kapitol chemie, jež bych se chtěla naučit... Taky jednoho chemika doufám můžu v Černé Díře nebo někde kolem očekávat... Pak se taky ještě asi jednou stavím na letišti, když je tu tak blízko a snad se navrátí i ten Lingvista a celý polámaný Ital... a vůbec by mi nevadilo, kdybych ještě někam na pár dnů vypadla...
Mám ráda všechno hezky naplánované a zapsané v diáři. Přede mnou je to teď ale tak mlhavé, až jsem z toho nervózní... A přitom tak málo stačí...co takhle třeba měsíc postel, počítač, kniha, lednice? Nejdřív jsem to nechápala. Pak jsem se to snažila pochopit. Pak jsem na to skoro přistoupila, jenže ve dvou. Potom jsem si řekla, že to zkusím i sama... A teď vím, že je to moc fajn, ale musí to být částečně proleženou nějakou aktivitou. Ano, nejlépe společenskou. A když se nad tím tak zamýšlím, zdá se mi, že by spíš ta aktivita měla být částečně proložena tímhle bezúhonným povalováním.


A teď ještě na chvilku k tomu, co mi PRO ZMĚNU pořád leží v hlavě. Myslela jsem si, že to bude fungovat jako na tom našem třídním výletu. Že jednoduše odjedu, a i když budu z počátku neustále myslet na to, co a jak, tak pak myšlenky z ničeho nic najednou úplně přepnu a... A ono se to nějak nepovedlo. Asi k tomu nestačí jen od všeho odjet...
Ono "PROČ" mi od jisté chvíle zběsile jezdí hlavou sem a tam... Tedy, chvílemi.

Bylo to snad kvůli tomu, že jsme měli natolik rozdílné charaktery a povahy? Mohlo to být naší naprosto odlišnou mírou společenskosti? A co jestli to bylo našimi rozdílnými životními cíli a aspiracemi?
I kdyby to bylo tím či oním, jedno je jasné… to „něco“, co je tak důležité, už tam nebylo. Jinak by totiž nic výše zmíněného i nezmíněného pozbylo na důležitosti. To „něco“ zruší všechno.

Je tomu více než čtvrt roku, co mi můj milovaný papoušek uletěl i s platinovou klecí. Ta klec byla nejdříve docela malinká. Zápletivní. Postupně se rozšiřovala. Praha, středočeský kraj…a lidé nacházející se v těchto místech. Pak ta místa samá. A věci na těch místech. A rozhovory na těch místech. A myšlenky na těch místech i všude jinde. A to všechno s velkým M. Klec na sebe uvázala statisíce asociací, fotorámečků, váziček na tulipány a kdo ví, co ještě… A i když je teď všechno pryč, stále nacházím imaginární i hmatatelná barevná peříčka…

Kolumbijský hrošokožec tvrdí, že mi klec zůstala. Že by si ji s sebou papoušek prý netahal. Načež jsem odvětila, že tedy ta klec musela zreznout nebo zpustnout. On řekl „Opravit. Naplnit. Nezavírat.“ A já na to „Vynasnažit se.“ Ale hned je tu další asociace. Strohý rozkazovací způsob a krátké věty. Ještěže to nebylo s malými písmenky na začátku.

Jeden příběh skončil a teď jde o to dovolit si nový…
A já bych si ho i dovolila...a on asi už i někde začíná. Jenže...ta šílená déjà vu, která mě cestou potkávají a všechna ta barevná peříčka, která jsou všude okolo... Co takhle nějaký silný vítr? Protože podle mě čas nic nezmění. A nečinnost nechává všechno tak, jak bylo. Zdá se mi ale, že i když vždycky trošku zafouká, vracím se pak v bezvětří zase zpět za tím, co mi bylo, a snad i svým zvláštním způsobem pořád je, tak blízké.
Já totiž nepálím.
Takže to chce vichřici.

Nejhorších je vždycky těch posvátných posledních deset minut před spaním. Ty se občas protáhnou na nekonečné hodiny...
(A to se pak zdají sny...z nichž by se občas jeden ani nechtěl probudit.)



A když jsem teď tak koukala na ten klip a poslouchala tu písničku, jako bych začala pochybovat, zda je to, co chci, správné. Co když měl pravdu? Co když stačí mít „svůj klid“? Tady. Spokojeně.

Z hlubin skříní a šuplíků, ale také knihovniček a jahodových kbelíků

Dámská jízda, která byla doprovozena přítomností jednoho šestikilového gentlemana se mi tuze zamlouvala. Když jsem se pak večer probírala vrchovatým kbelíkem jahod, usmívala jsem se. Smutně. Je to škoda...to se musí nechat. Ať si tatínek říká co chce...
Díky včerejším kilometrům v nohách nesedím teď před monitorem s šálou kolem krku a brufenem v žaludku, jelikož moje krční páteř po týdnech sezení a učení potřebovala prostě jen změnu. A bylo tam krásně. Převážnou část trasy jsem již znala z kol, a tak jsem si vzpomněla na bolavé nožičky, ochutnávku vína...a vůbec...
Chlupáč pořád čachroval s vodítkem, obtáčel ho okolo stromů a značkoval každičký kousek lesa. My jsme mezitím probraly všechno možné, sesbíraly pár hub a došly k jednomu domečku, kde byli další dva podobní chlupáči, slepice, ředkvičky, salát, cibule a několik řádků jahod.
Celý výlet trval více než šest hodin a ohromě rychle utekl. A až když za mnou zaklapla vrátka, uvědomila jsem si, že je zas všechno při starém. Že se nic nezměnilo. Ač jejich dědeček pořád říká, že jsem jejich...říká to nejspíš zcela netušíc.


Minulý víkend byl zcela výjimečný. (Některé věci už se, přísahám, nebudou opakovat ;) ) Například tím, že jsem po dlouhé době vyrazila večer ven, což mi bylo umožněno mimo jiné i díky tomu, že tu byl Hrošokožec, a tedy někdo opačného pohlaví, kdo mě mohl doprovodit domů. A cesta domů byla opravdu veselá. A celá ta noc a brzké ranní hodiny byly poměrně veselé.
Musím uznat, že jednou za čas asi nic takového nemůže uškodit. Byla jsme z toho sice chvíli trošku rozpačitá, ale...co už...
Když už jsme u toho Hrošokožce, jehož pseudonym se mi pomalu ale jistě přestává líbit, takže začnu urychleně vymýšlet nějaký jiný, tak rovnou přejděme ke spolubydličce. Tento týden byl pro nás pro obě velmi pracovní. Já jsem například psala svůj poslední test z dějepisu v životě a objevovala kouzla chameleonů. Ona naproti tomu psala své poslední testy za pletivem. Poslední test z dějepisu. Poslední hodiny biologie, němčiny, fyziky, zeměpisu a chemie...a vlastně i češtiny. Teď už jí čeká design, filosofie, výtvarka (či snad lépe řečeno umění), těžká matematika, profesionální angličtina a dálková čeština... A obě nás čeká změna spolubydlící. Až na to, že ona žádnou ze svých potencionálních spolubydliček nezná...
Bude to velká změna.
A když už jsme u té spolubydličky, přejdu ještě rychle k včerejší zkoužce z angličtiny, a pak už se opravdu vyjádřím k těm skříním, šuplíkům a knihovničkám, slibuji.
Bylo to divné. Dvě přísně vyhlížející Britky, jedna s falešným úsměvem a druhá s čárkou místo úst. Myslím, že na čemkoli jiném by se dala ověřit naše schopnost mluvit, než na pixelovitých obrázcích. Inu, mají s tím dlouholeté zkušenosti, nejspíš se tedy mýlím..., ale přece jen se mi o té změně barvy živočichů mluvilo anglicky lépe, než o ufuněných lidech jednoucích na kole a provádění jakési skupiny studentů po pracovištích mě taky nenadchlo. Otázka "Do you like queueing?" mi taky nepřišla zrovna hodna delší, než tříslovné odpovědi..., ale co už...


A nyní už k tomu, o čem se chystám tak dlouho psát...k tomu, o čem jsem si napsala hned několik poznámek do starého sešitu na němčinu, který jsem po dlouhé době otevřela, když jsem se toulala zákoutími své zatočené knihovničky...

Když jsem takhle před několika týdny otevřela skříň a začala se prohrabovat sešity a učebnicemi z dob dávno minulých, abych si osvěžila němčinu, která nakonec dopadla "sehr gut", nenarazila jsem jen na staré testy ze zeměpisu a biologie, ale také na archivní žluté žákovské knížky. Diktát 4. Zpěv 5. Orientace na mapě 4. Diktát 3. Jediné, co odpovídalo, bylo asi "Násobení a dělení 3" a "Přeskok přes kozu 4". Musela jsem se smát. Anebo třeba věta: "Maruška je pilná a pracovitá studentka, ale často něco zapomene, domlouvá se při hodinách se spolužačkami a důležitá látka jí pak unikne." No to je něco...Se spolužačkami asi mělo znamenat s Miši. A můj špatný výsledek z hudební výchovy byl založen výhradně na mé stydlivosti. Holku modrookou jsem náhodou docela obstojně zvládla, ale kdo by chtěl zpívat před třídou "Jsou mlynáři chlapi, chlapi"!?
Nahoře je v té samé skříni ukryta jedna inkriminovaná krabice. Ovšem tu jsem nechala zavřenou. Místo toho jsem otevřela šuplík, abych dohledala nějaké papíry a hned nahoře ležel jeden, který jsem měla založit někam hlouběji.
Stály by nás ty společné prázdniny něco kolem tří tisíc. Z Prahy do Brna, z Brna do Břeclavi a z Břeclavi do Lednice. A Lednice je nádherná. Pamatuji se, jak jsme si kdysi - asi tak dva roky zpátky - říkali, že se jednou domluvíme, sedneme na vlak a pojedeme třeba do Vídně. Jen tak. Z minuty na minutu. A to jsme spolu ještě ani nebyli. Žádná Vídeň. Ani ta Morava nám jaksi nevyšla.
Tak nad tímhle papírem jsem tu tak seděla...a pak ho radši zas rychle schovala.
Dál jsem pátrala po čistém papíru, až jsem narazila na další poklad. Lístek na maturitní ples 4.A a 4.B. Bylo to v pátek 13. února. A když jsem ten lístek otočila, musela jsem se pousmát. Taková tři srdíčka v živém chlípném rozhovoru. Asi tu druhou stranu lístku naskenuji a co nevidět ji k tomuhle článku přidám... To byl také povedený večer. Jednoznačně lepší, než ten večer 12.

Šuplíky jsou vůbec zrádné. Ten školní, který si zamykám, sice neukrývá žádné dávné papíry a papírky, ale je v něm třeba dlouho nevyndaný foťák. Zajímalo by mě, jaké fotky v něm ještě jsou. Nemám nějak odvahu ho zapnout. Ale nejpozději v úterý budu muset. Chci fotit na vodě, když tam s námi bude spolubydlička naposledy.
A taky tam donedávna byla tmavě modrá krabička s blyštícím se předmětem. Krabička tam je stále, ale blyští se ukazováček mé pravé ruky. Řekla jsem si, že by byla škoda ho nenosit. Samotnou by mě také netěšilo, kdyby byl můj dárek někde hluboko uložen, že? :D

Poslední odstaveček se bude věnovat knihovničkám. Sundala jsem v pokoji všelijaké fotky, ale na jendu jsem zapomněla. Je vysoko na knihách. Když si ale lehnu do postele a kouknu se nahoru, vždycky je to první věc, kterou vidím. Hned pod ní, v dalším patře, je hromádka obálek...
Největší knihovničkový šok mě čekal minulý týden. Vracela jsem něco kolem třiceti knih zpátky do naší skromné knihovny a odnášela jsem tam mimo jiné i povídky od jednoho ruského autora. To bylo teprv něco. Vzpomněla jsem si, jak jsem minulý duben ztratila hlas a celé odpoledne mi bylo předčítáno, i jak jsem byla jednou unavená a on naschvál vybral tu nejdelší povídku, abych už konečně usnula... Tak i tahle kapitola je už uzavřena. Kniha vrácena. Ale ráda bych se kní jednou vrátila. Líbila se mi. Anebo bych si spíš od tohoto autora přečetla ještě něco jiného. První jsem četla Lolitu, pak tohle... co bude dál?
A v pátek, když jsem odjížděla a uvědomila si, že budu první víkend doma bez učebnic, bezmyšlenkovitě jsem sáhla po jendé z mála knih, které mi na pokoji zůstaly. Básně lásky, strachu a hněvu od Frieda mi kdysi učarovaly. A stále se mi u nich tají dech. A teď snad ještě víc. Je to jeden z nejkrásnějších dárků, co jsem kdy dostala...



Zvířata si už od té doby, co mi jednou ráno jejich Pohádka způsobila kruté chvilky, nepouštím, ale narazila jsem na jinou kapelu s krásně sameto-hluboko-hlasou zpěvačkou. Něco si od nich poslechněte zde.

Příště zas odcituji něco z Junga. Dneska už to nechci zbytečně prodlužovat, ale našla jsem tam další výborný úryvek. Nevztahuje se tentokrát k nikomu konkrétnímu, ale nádherně vystihuju a popisuje to, co mi na některých lidech přijde absolutně nesnesitelné a sama bych to nedokázala pojmenovat.