Marí's head

Congratulations... | Neatrofuji. A všechno vám napíšu.

2010-11-05T12:22:00.009+01:00

Máme tady slečnu Plačkovou, paní Smutnou a dnes jsme se rozloučili s panem Prudičem.
Pořád se nás někdo ptá, jak se máme.
Někteří z nás se snaží usmívat, když vyjdou z pokoje.
Ve skutečnosti si však nepřejeme nic jiného než silný prášek na spaní.
Jsou horší a lepší dny, horší a lepší noci.
Ale pořád to není ono.

Včera mi napsali z Nottinghamu, že teda jo, že by mě na Neuroscience and Pharmacology i chtěli...a to s docela průměrnými výsledky z obou maturit, které jsou pro mě ale zatím v nedohlednu. V mlze mám i příštích pár hodin, natož nějaký květen. Avšak ty požadavky se zdají být zvládnutelné. Bylo by to hezké... A uznávám, docela mi to včera zvedlo náladu :)
Tak si teď s tím moje hlava neví rady. Šťastně uplakaná, radostí se klepu špatně se mi dýchá, samým entusiasmem bych všechno zaspala. Úzkostný úsměv.

Každý den napíšu hromadu mailů a po večer si připadám jako telefonní ústředna. Každé odpoledne mám návštěvu. Všichni mi strašně drží palce, říkají, jak jsem šikovná...a já se pak stejně skoro vždycky rozbrečím a nemůžu přestat - zvlášť když mi najednou přijde líto, že jsem se zase rozplakala a návštěvu nepotešila, nýbrž zklamala a vystrašila. Tak bych se tímto ráda omluvila návštěvám, kterým jsem takto ublížila, maminko.

Kromě odpoledních návštěv, večerních telefonátů a průběžného mailování si buďto pouštím znovu některé díly doktora House, aby se mi lépe spalo, dívám se na doma stažené nejnovější díly několika rozkoukaných seriálů, ale také objevuji seriály nové.
Viděla jsem obě dvě řady seriálu Life on Mars. Geniální. Nádherná britská angličtina a Machester v roce 1973. K prvním dvěma dílům jsem si musela zapnout titulky, pak už to šlo bez problému i bez nich...(když se ale v jednom dílů přihnala skupinka Irů, musela jsem si tulky zase zapnout, ať jsem se snažila, jak jsem se snažila :) ).
Ve čtvrtek večer mi obvykle dojdou seriály a těším se, až si v sobotu nějaké opatřím, tak sahám po filmech. Dneska už jsem jeden stihla. Výborný. Mary and Max. (vděčím za něj debatérovi) Nádherně kreslený s úžasným příběhem. "If the taxi goes backwards, does the driver owe you money?" Anebo - CONFUSED + PUZZLED = CONFUZZLED ... - alkoholismus, duševní poruchy, smrt ...a přesto je to vážně super.

A pak taky máme program. Různě se protahujeme a trénujeme mozky. Abychom celí neatrofovali. Dnešní "pastelková psychogymnastika" mě příjemně překvapila. Napište si na papír slovo PASTELKA. A teď z písmen, které toto slovo obsuhuje, vytvořte co nejvíce slov nových. Nemusíte použít všechna písmena, samozřejmě. Na první pokus jsem jich měla asi 48. Všichni dohromady jsme jich pak dali kolem 89, a to nepočítáme všechny možné tvary jednotlivých sloves. Z pastelky jsme měli atak, apel, etapa, kat, sekta, plakat, pakatel, plesat, skalp, kasta, past, lest, tlak, tep a mnoho dalšího... Se zkratkou SAT jsem neuspěla, ale "telka" uznali. Ode dneška mám pastelky zase o něco radši. Ani ve snu by mě nenapadlo, kolik slov se z nich dá vytvořit. Tedy...po přečtení debatérovy eseje, v níž na téma Scrabble pracoval pouze se sedmi písmeny a také dokázal vytvořit divy, bych se nejspíš divit neměla... Ale co už.
Písmenka. Písmenka v jakékoli formě. Vyťukaná, nakreslená, namalovaná, napsaná, vytištěná, vystřižená, nalepená, různých fontů... Mám je ráda. Vyřčené písmeno je hláska (to jsme se kdysi učili). A já jsem spíš na ta nevyřčená. V tom jsem asi lepší...aspoň myslím. Měla bych tedy návštěvám psát radši dopisy?

Za plotem se vzrostlými stromy

2010-10-30T12:24:00.006+02:00

Tento týden byl náročný.
Rodiče, na které jsem po dobu svého blogování nespočetněkrát nadávala, bratříček, na něhož jsem léta žárlila a moje milovaná babi odjeli k moři. Beze mě. Já se totiž léčím. Ještě pořád a ještě dlouho budu. Je mi smutno. Stýská se mi. Stesk po rodičích je pro mě zcela nový pocit, který jsem poznala kdysi na školce v přírodě, a pak jsem ho zase ve vší naštvanosti a rebelování, nepochopení a rádoby dospělosti zapomněla.
Stesk jako takový pro mě ale bohužel není nic nového. Chybí mi Spolubydlička a Hrošokožec. Mí dva věrní přátelé, kteří se nyní nacházejí každý na jiné straně oceánu. U každého jejich mailu a zprávy mi srdce zaplesá, v nynějších náladách se mi hrnou do očí slzy.
Když jsem se včera nechala skoro pochovat a utěšovat mně dobře známým způsobem od toho, co stále zůstává před N, plakala jsem a plakala. A to nejen proto, že se tak změnil (k lepšímu) a v jeho životě figuruje nová proměnná (tedy spíše alespoň na nějakou dobu konstanta), ale i proto, že jsem si znovu uvědomila, jak mně osobně jakási konstanta (tedy spíš konstant) chybí. Bouřily se ve mě všechny možné emoce, které se na povrch draly jako krokodýlí slzy...a přesně v tu chvíli jsem si uvědomila i to, že přesně tyhle nezkrotné proudy emocí, či naopak prázdna a apatie, podivné černé myšlenky a jiné projevy toho, co mě za posledních čtrnáct dní naučili nazývat nemocí, mě o něj připravily. A nejen o něj. Izolovala jsem se. Kdybych tenkrát měla sigl pokoj, o Spolubydličce bych se nyní pravděpodobně ani nezmínila... A Hrošokožec? Jeho trpělivost a výdrž mě stále fascinují.

Po nové odrůdě bílé dobré nálady, jež by měla po určitě době zajistit rovnováhu neurotransmiterů na mých nervových synapsích, mě ukrutně bolí žaludek. S neutuchající bolestí fyzickou se na bolesti duševní věru těžko zapomíná. Jak jsem již řekla první větou, tento týden není vůbec lehký. Je mi děsně zle.
Včera večer za mnou poslali pana doktora. Byl to asi nejlepší pan doktor, kterého jsem tu doteď potkala. Ležela jsem schoulená v klubíčku na posteli, slzy mi kanuly po tvářích a prožívala jsem zcela novou dimenzi své nemoci. Rezignaci.
Ještě předevčírem, vlastně do včerejšího večera, jsem se odtud chtěla co nejrychleji dostat, vadilo mi, že se nemohu učit, myslela jsem jen na to, jak to všechno za tím plotem doženu, jak mezinárodně odmaturuju a jak neexistuje jiné cesty ke štěstí, než té, která vede přes britskou universitu. Včerejší večer byl zlomový. Všichni byli pryč, byla jsem úplně sama a jediné, co jsem si přála, bylo aby to všechno skončilo. Abych se buďto už nemusela nikdy probudit, nebo aby se mi udělalo lépe. Ale ne tak, jak jsem popisovala v předchozích větách. Prostě jen tak, abych ráno vstala, zalila doma kytky, udělala si čaj a měla se dobře. Se školou nebo bez, to je jedno. S maturitou v květnu 2011 nebo 2012. Klidně bez university. Hodila jsem svoje sny do již tak přeplněného odpadkového koše v rohu místnosti. Všechno, na čem jsem poslední roky pracovala. Proč jsem byla vzhůru do čtvrté hodiny ranní. Proč jsem některé víkendy vstávala jako ve všední den a místo toho, abych šla někam s kamarády, kterým jsem se postupně vzdalovala, seděla jsem doma nad učením. (Tím nechci říct,že mě to snad nebavilo. Byla jsem do toho zapálená, skoro jako by mě každá nová esej činila lepším člověkem.)
A pan doktor se posadil proti mně a řekl mi, že v devatenácti taky nemohl vstát z postele... Jen matně si pamatuji, co říkal. Vím ale, že jsem se pomalu posadila, celá oteklá a usmrkaná a jeho hlas mi připadal neskutečně uklidňující. Vyprávěl, jak si musím najít nějakou cestu...a o tom, že to potrvá...a pak taky o tom, že si mám popovídat s tatínkem.
Řekla jsem mu to, co mě nejvíc děsí... Řekla jsem mu, že mám všechno a je mi děsně. Že mám rodinu, zázemí, oblečení, jídlo, počítač, iPod a stipendium. Vím, je to materiální bohatství...a přesně to mi řekl..., ale já přece nemám nárok na to, být smutná. Řekl mi, že očividně mám. Ještě chvíli rozmlouval klidným a vyrovnaným hlasem a mě z toho všeho breku strašně bolela hlava...
Sestřička mi dala prášky o něco dříve, s nimi i jeden na spaní, zapnula jsem si svůj drahý notebook, hlas doktora House mi proudil do uší iPodovskými sluchátky, rodiče měli za sebou dlouhý golfový den v pětihvězdičkovém hotelu u moře a já jsem se ještě hodinu převalovala, dokud prášky nezabraly a neklidně jsem usnula.

Probudila jsem se v pět ráno a zírala do stropu. V sedm nás vzbudili. Nechtělo se mi začínat den. Nejtěžší bylo vstát z postele a vyčistit si zuby. Snědla jsem půlku rohlíku a zalezla zpátky do peřin. Tam mě ale dlouho nenechali, to se tady nesmí. (To se ví, jinak bychom tu do polštářů brečeli všichni...). V sobotu ale není žádný program, tak jsem si vzala plátníčko a barvy, které mi přivezla Miši. Nenapadlo mě nic jiného než maják, ale alespoň jsem zabila odpoledne. A asi poprvé jsem se dokonale soustředila na jednu věc, neotravovaly mě postranní myšlenky a patlala jsem barvy. Výsledek je nic moc...otřesný...Spolubydlička by ho roztrhala na tisíce malinkatých kousíčků, ale aspoň mi teď už zbývá jen necelých osm z dvanácti hodin, které mám strávit v bdělém stavu.

Už se těším, až si mě zítra vyzvednou rodiče. Stýská se mi. Chtěla bych být menší, abych se nemusela cítit divně, když mě napadá, že bych vážně potřebovala pochovat.

Doporučený poslech: Foo Fighters - Lonely as You

Pěst na duši

2010-10-21T19:07:00.007+02:00

Nastoupit do ústavu, ve kterém jsem strávila poslední týden a pár dnů, v tričku na spaní s nápisem „Winners never lose“ je na pěst. Ještě, že nikdo z přítomných nemocných neumí anglicky. A ještě, že já ano. S mou spotřebou seriálů (jak lepších, tak horších) bych si nemohla dovolit čekat na dabing ani na tu nejstrašnější verzi titulků plnou pravopisných chyb…

Kromě zírání do obrazovky notebooku s cílem naučit se několik dílů House nazpaměť, protože už mi nezbývá nic jiného, než pouštět si je dokolečka, také spím (s léky i bez nich, převážně s nimi), rozjímám, jím čokoládu, sušenky, hroznové víno a věnuji se jiným nemocničním zábavám, mezi které patří například odběry krve v 5:15, buzení v 6:45 doprovázené nepříjemnými intimními otázkami nebo třeba fronta na pilulky apod.

Při dvou povolených vycházkách jsem stihla několikrát objet areál ústavu ze všech stran, najít na místním rozlehlém sídlišti restauraci s wi-fi a skoro i procházku botanickou (nikoli růžovou) zahradou. O víkendu jsem za vrchol své samostatné činnosti považovala nákup bot, které mi předem vybrala maminka (aby toho na mě nebylo moc).

Ano, jsem nemocná.

Přiznala jsem to i v přihlášce na univerzity a nepřímo asi také v některých blogových zápiscích. Dle mého názoru by moje hvězduplná tma byla pro některé pány a paní, kteří si se mnou v posledních měsících povídali, docela diagnostickým rájem.

A rozhodla jsem se, že až na to budu mít chuť, vstanu zase jednou z postele s chutí a bez obav z nadcházejícího dne, vyčistím si zuby a usměju se, pokusím se napsat něco víc o tom, co se to vlastně s mým mozkem (ale i s mozky mnoha a mnoha jiných lidí) čas od času děje.

Ach ano, existuje pravděpodobně spousta blogů zabývajících se vážně i lehkovážně (někdy nechtěně lehkovážně) touto problematikou, avšak ten můj dosud ilustroval situaci bez toho, že by přiznával, o kterou situaci vlastně jde, a až nyní se zaměří na čistě teoretickou stránku tohoto tématu. A ač i takových blogů může být milion, i kdyby ten můj alespoň nepatrně pomohl třeba jen dvěma celým a čtyřem desetinám člověka, bude mít smysl.

S každou epizodou, s každou fází nemoci přicházím na něco nového, chápu se/ji o něco víc a možná mi moje tma pomůže všechno zpracovat. Dříve to tak aspoň fungovalo. I když v těch nejhorších chvílích člověk prostě už nemůže ani vstát, natož psát, někdy takové třídění myšlenek – černých, šedých i jinak smutně zbarvených – může pomoci. Otázkou ještě zůstává, zda tak činit veřejně, či ne… Chtěla bych se ale přeci jen zaměřit i na tu odbornou stránku, a proto snad zveřejnění neuškodí.

Konec konců…ten blog se vlastně ani moc nezmění. Kromě toho že možná po dlouhé době zase začnu něco psát, totiž teď jen na nějakou chvíli škatulku „Omnia vincit amor“, do které už dlouho nemám co přispívat, nahradí škatulka jiná…o jejímž názvu ještě popřemýšlím.

Na úvod:

Tato nemoc je jednozačně biologicky podložená. Jezpůsobena nerovnováhou neurotransmiterů (biochemických látek), které se podílí na přenosu informací v mozku. Jedná se především o serotonin, noradrenalin, dopamin, kyselinu γ-aminomáselnou a glutamát. Nejde o rozmar, osobní slabost nebo životní nekázeň. Počátek onemocnění, jeho příznaky a průběh jsou ovlivněny prostředím, bochemickými a hormonálními vlivy, ale jsou též dány geneticky...

Více příště...a možná, jelikož nyní pravděpodobně zameškávám hodiny mně tak milé neurologie za plotem, možná, že to vezmu tak nějak ještě více ze široka a začnu stavbou neuronu... :)

Beztrnné květiny

2010-07-27T22:58:00.005+02:00

To the Virgins, to Make Much of Time

Gather ye rosebuds while ye may,
Old Time is still a-flying;
And this same flower that smiles today,
To-morrow will be dying.

The glorious lamp of heaven, the Sun,
The higher he's a-getting;
The sooner will his race be run,
And nearer he's to setting.

The age is best, which is the forst,
When youth and blood are warmer;
But being spent, the worse, and worst
Time still succeed the former.

Then be not coy, but use your time,
And while ye may, go marry;
For having lost but once your prime,
You may for ever tarry.

(Robert Herrick)

..., ale sbírám třeba i zátky od Frisca.

2010-03-23T00:40:00.008+01:00

Dobré brzké ráno.

Dovolte mi, abych se představila.
Jsem sběratelkou vyčichlých ušatých plyšových zviřátek, která postupně odkládám z postele na poličku, a to nejen kvůli tomu, že se v nich drží spousta roztočů, na něž jsem alergická. Mám již čtyři taková. Různých velikostí. To poslední, ačkoli vypadalo slibně, jelikož bylo nejméně chlupaté a nejmenší, už také zaujalo své čestné místo mezi zbývajícími třemi. Tak to jsem já. A já, tak trochu bezcílně bloudící sběratelka plyšových zviřátek, bych vás ráda poprosila, abyste finančně přispěli na moji pouť. Sice vůbec nevím, kam mě nakonec zavede...je klidně možné, že se skrz mé přírodovědné zaměření dostanu až ke studiu medvědů... Prozatím mi ale postačí ta sobotní přednáška o parazitech. A mozku.

Dobrou pozdní noc.

I takový nesmysl mě může napadnout chvilku před jednou hodinou ranní, když konečně padám do peřin. ...a to pak zase rychle vstávám, abych si dala na klín počítač. Kvůli takovému blábolu (:! Abych byla upřímná, je to lehce přehnané. Zas tak strašné to není. Jedno to zviřátko máme společné s Miši. To nejzaprášenější. A nejlépe se stejně spí s pruhovaným polštářkem pod hlavou... A sny mám biologické. O enzymech...a tak. Takže vlastně stačí jen přepnout na sukulenty, lehce pozměnit playlisty (ale to snad ani nebude třeba) a počkat si ještě tak týden, než bude věčná spolubydlička zase na příjmu.
Jak už jsem jednou napsala - nepálím. Nepálím zbytečně. A tohle by bylo zcela zbytečné.

A opravdu, zas tak hrozné to není, jen se musím zabavit něčím jiným...vymyslet něco dalšího...těšit se na něco jiného. Se všemožnými vycházkami to tenkrát nevyšlo...a jak se ukázalo ani loňské řešení prací nebylo zase tak ušlechtilé a růžepřinášející, jak jsem očekávala. Tak co kdybych třeba změnila svůj zobcovo-flétnový repertoár? ...a šla konečně spát, když za 5 hodin vstávám...?

Majáky všude kolem. A venku hvězduprázdná tma. Dokážu být asi i pěkně otravná, myslím...

Jeden jarní - únorový - pozdrav si neodpustím... I to jsem přece nakonec nějak zvládla ;)
A už skoro rok si nepřipadám jako "hloupá ženská", takže to zcela jistě mělo i svá pozitiva...

...Dobře tedy...také jsem svého času fotila hrací plán té hry se slovy s "ze slov poskládaným sybolem slova na L"... A ze šikma to bylo daleko umělečtější než zvrchu. A strašně jsme si s tím vyhráli (: Ale na DeviantArt bych to nedala!

Kterýpak z vás zná slovo OBÉ?

2010-03-14T23:56:00.007+01:00

Jak už jsem se dnes jednou neubránila napsat, nikdo se neptá "o kolik"...a já stále prohrávám. Mám tu hru ale pořád stejně ráda, ačkoli už se to snad po takovém množství debaklů ani nesluší. Dnes jen o jeden bod, ačkoli to asi vážně nikoho nezajímá. Při tréninku. O jeden bod, to už je skoro jako kdyby se mi ten talisman, kterého naše babička označila za křížence velblouda s ovcí, vysmíval. Jak jsem již také dnes řekla - alespoň té mé symbolice to hraje do karet. A dá se o tom přeci perfektně napsat na blog!
...a právě proto jsem přišla na pokoj a byla rozhodnuta jít hned spát. Ale stejně tak jako jsem místo možných třiceti minut práce raději nechávala načítat fotky pro mě povětšinou neznámých lidí, a to jen abych se proklikala k těm známým, nezalehla jsem ani teď okamžitě do postele. Aktualizovala jsem maily, nechala jednoho troufalého a poměrně politováníhodného spolužáka, aby to na mě znovu zkusil (má to již tak promyšlené, že nejen píše bez pravopisných chyb - a to pouze mně, ale dokonce záměrně kritizuje chyby ostatních...a posílá mi písničky, blázen) a pustila jsem si písničky (lepší). ...Poslední zmíněné mě ne a ne dostat do ospalé nálady..., ale ani ne do nálady vhodné k vypracování jedné z laboratorních prací nebo k nějaké jiné užitečné činnosti. A tak jsem tedy po několika minutách usilovného přemýšlení, zda napsat mail do Singapuru nebo jinam daleko či krátkou textovou zprávu někam blízko, skutečně zasedla k psaní na blog.

Divím se, že toho psaní zrovna po tomto víkendu stráveném nad odborným výkladem na úvahové téma nemám ještě plné zuby... Ale možná proto, že jsem si dopřála tu "ze slov upředenou nit tiskařské černi", naladila jsem se na psavou vlnu. ...anebo také možná proto, že je to lepší, než ležet zmrzlá pod peřinou, svírat v ruce prosluněný den, který zřejmě zítra ještě nepřijde, a hodinu zírat do stropu. Minimálně hodinu. Zase mě to přepadá. ...ignorovala jsem ono tiché plížení, skočilo mi to nyní za trest na záda. Bublinková folie nebublinková folie, je to nejspíš zase tu. Minimálně částečně. Zdá se mi nyní lehce nebezpečné, že jsem si začátkem školního roku vybojovala tenhle stůl vedle topení. To abych si tu Nirvanu snad raději nepouštěla.

Myslíte, že mi těch bublinek bude stačit 33,3 m^2? Asi si je zatím budu šetřit, když tu ještě je ten hroškožec, který pro mě vždycky (rád, snad) vydá onen mlaskavý zvuk. Sice mi ta moje "rýpnutí" nikdy nezapomene oplatit, ale patří k té hrstce lidí, kteří mi na tváři vykouzlí úsměv, i když je venku zima, mezi námi několik stovek kilometrů a vlastně i když panují veškeré nepříznivé podmínky, které si jen dovedete představit. Zvláštní. Skoro tak, jako hypnotizovat zelé kolečko jednoho komunikačního programu tak dlouho, až najednou zcela nepozorovaně zšedne.

Nehodí se to, když před pár minutami napadl pro změnu čerstvý sníh, ale jaro je tu. Občas mi slzí oči. Teče mi z nosu a musím se zas učit nosit u sebe kapesníky. V pátek má být osmnáct stupňů!

Ještě něco pozitivního? Došla mi brusinková marmeláda. A bílou dobrou náladu bych ji vážně nerada nahrazovala...

Doporučený poslech: Foo Fighters - Stranger Things Have Happened

Proč, sakra, když zadáte do vyhledávače na DeviantArt "scrabble", více než 76,8 % obrázků vyobrazuje slovo začínající na L (a to ne luck nebo třeba light)? Že by to vůbec nebylo originální? :)

Tak prý jsem moc náročná...

2010-02-28T23:56:00.009+01:00

..., ale prostě asi moc neletím na staré hity Evropy2 zkřížené s podivnými sms pozvánkami na panáka, které čítají 10 slov, z nichž 5 obsahuje pravopisnou chybu, chybí čárka před aby a cíl pisatele je jediný, a to ošahávat vás na tanečním parketu, popřípadě s vámi skončit někde na záchodcích.
Neříkám, že by to stačilo většině mých vrstevnic, ale pár jich znám. A pak znám taky pár těch, které vám celý večer zaníceně vypráví "o přítelovi Fandovi Novákovi" a vy, ač nechcete, lehce zelenáte závistí, protože František je ušislyšně inteligentní a starostlivý a oplývá všemi potřebnými superlativy...

Já bych to viděla asi takhle... Jednou za čas někdy o víkendu bychom šli do kina, čajovny, Trafiky a za slunce svitu na Petřín, na Ladronku, na most nebo do Hvězdy (nebráním se ale ani neznámým parkům kdekoli na světě, když nepůjdu s někým, koho jsem charakterizovala výše - nemyslím tím Fandu).
Dívali bychom se na film a občas se potutelně uculili. Pak bychom si o tom filmu povídali. Pak bychom si povídali. Pili bychom čaj...anebo něco jiného. Dali bychom si pitu...anebo ne. Seděli bychom na trávě pod stromem. Anebo na lavičce, klidně. Anebo bychom ani nemuseli sedět. Ale kdybychom pak třeba začali hrát ty Scrabble, tak bychom si asi sednout měli. Šli bychom klidně brzo, ale i klidně pozdě spát. Navzájem bychom si rozšiřovali slovní zásobu...a klidně i obzory. Takže bychom si povídali. A povídat se dá různě. To dá rozum. (Ten bychom taky měli.)

...zní to opravdu tak náročně? Dobře...nenapsala jsem všechny "podmínky".
Ale asi to stačí, když jsem vlastně celou dobu měla psát o brusinkové marmeládě. I můj společník při pití horkého kakaa uznal, že je hrubá. A kupodivu mi z naší žravé lednice ještě pořád nezmizela. A přitom i z venku vypadá lákavě..., jenže asi ne natolik, aby mi ji někdo zcizil. Kdyby ji ovšem potencionální zájemce, můj vytipovaný zloděj, otevřel a viděl ty celé brusinky a ochutnal třeba jen trochu..., vůbec by mu nevadilo, že je cizí, a hned by po ní skočil. V tomto případě jsem však ráda, že k tomu zatím nedošlo. Brusinková marmeláda je výbornou společnicí na proučené noci, kterých je věru hodně. Výborně chutná i na vánočce, jak jsem se dnes přesvědčila...(a na vánočce z toasteru by chutnala ještě daleko lépe). Už tak překonala rekord v délce pobytu v lednici jakékoli z mnou dovezených potravin, takže se těším, až si tu krásnou kulatou dózu pak někde vystavím...

Musím začít kousek po kousku. Nejde to takhle hrrr s tím blogem po tak dlouhé době. Teď asi zas půjdu usnout...svírajíc jeden potenciálně prosluněný den, který pak ráno nikdy nemůžu najít a většinou nakonec zjistím, že ho mám v kapse županu anebo že v noci spadnul z postele...to ho potom většinou přendám do jedné z kapes tašky s kytkama, aby byl co nejblíže glafické karkulačce, protože tam by mu mohlo být dobře, a když kolem šesté zajde slunko, říkám si, že jsem tu procházku zas nějak promeškala.

Tak tedy dobrou. Do Singapuru dobré. Po tak dlouhé době je možná vážně nejlepší nezačínat od začátku...spíš tak trochu retrospektivně...nebo možná ještě lépe rámcově a roztříštěně. Kompozice in medias res.

Není toho zas tak mnoho, co bych si přála...avšak zdá se to být tak těžce nedosažitelné, až to snad ani není možné.

Říkejme tomu prosluněný den nebo brusinková marmeláda. Skladujme to v noci v hrsti a přes den u glafické karkulačky anebo radši někde hloubš. Stejně po tom všichni nejvíce toužíme a i vy, co píšete ty zprávy s chybami, si nic nepřejete víc, než vaši vlastní sklenici, z které byste mohli lžičkou jíst celé dny a noci a nikdy by nebyla prázdná...a prosluněný den, který by nebyl na míle vzdálený, a když už ano, dalo by se s ním skvěle povídat...klidně i kdyby s vámi hovořil z budoucnosti ;)

1/3/2010 - 2/3/2010

V tomhle jsem asi vážně jiná. Taková rarita, alespoň tady za plotem, zdá se mi. A pořád slepě věřím... Byla jsem dlouho přesvědčena o tom, že je to tak spávně, a dnešek mě v tom znovu utvrdil. Některými věcmi...a nyní už i lidmi...prostě pohrdám. Sbírejte si vaše "zkušenosti" jak chcete, "užívejte si života" a s ním zřejmě i pohlavních chorob do sytosti. Já si prozatím vystačím s dobrou hudbou a dobrým kamarádem. A stejně si myslím, že hledáte něco podobného jako já, jen o tom ještě nevíte. ...a jestli o tom víte, tak se styďte.

Doporučený poslech - Death Cab For Cutie, Someday You Will Be Loved.

Hledá se kvalitní Infadolan

2009-08-24T12:05:00.012+02:00

Aktualizace - 26-27/8 ...dorazil pohled z Mostaru a Infadolan zdá se býti nalezen (kéž by tomu tak opravdu bylo). Tyto dvě informace spolu nemají zas až takovou souvislost, nicméně jsou nezbytné.

Nejdřív to docela dost bolí. Neubráníte se takovým těm slzám, co vám vytrysknou ani nevíte jak. A pak strup. Proces hojení je doprovázen nepříjemným pocitem svědění. A to pak chvilku trvá, když si do toho se zaujetím rýpete... :D Jeden můj nejmenovaný spolužák strupy jí. To já tedy ne. Bráškovi strupy z fotbalu zalepujeme, aby do nich neryl...
...
Když se teď tak koukám na tu jizvu na levé holeni, vzpomínám si nejprve na to, jak jsme s Háňou jako malé blbly v potoce. V Jizerkách, v gumákách. Bylo to super. Stavěly jsme mosty, přehrady, hráze... Jen jsem pak spadla na ten ostrý kámen. A dlouho se to hojilo. Z hojení si pamatuji asi už jen rychlostehy a nepálivou dezinfekci s jodem. Betadine.
...
Potřebuju mega náplast.

Když nacházíte staré majáky v zapomenutých sešitech a pořádáte zeleno-čajové dýchánky v uzavřené společnosti, je vám občas docela krásně. S knihou, samozřejmě... Čímž ovšem nijak nezastírám, že ve dvou je to většinou lepší... (Ne, není to zas tak hrozné. Zatím jsem měla každý den důvod k umytí hlavy a nacházela jsem červencové fotografie :) )
Takže jsem se včera vyrazila socializovat. A vzala jsem to opravdu vážně. Zodpovědně.
Nejprve jsem provětrala psíka vážícího 6,3 kg a prošla kus toho parku s trilobity, kde je koupaliště s ledově studenou vodou. Pak jsem se vydala popíjet zelený čaj a nakonec i Aztéckou pláž (tu doporučuji, ten čaj ne...dole byly sinice).
Gentlemani nevymřeli. Stále ještě existují chlapci, kteří, když už s vámi nemohou dojet až domů, počkají, než nasednete do tramvaje...za tmy.
Na konečnou pro mě v noci, tudíž v ještě Černější díře, přišla maminka. Tekly jí slzy. Že prý ten pán leží na gauči, a místo toho, aby střežil svou jedinou dceru jako oko v hlavě, má plnou pusu chipsů a povídá něco o tom, že jít za tmy je stejné, jako jít za světla. ...

Není smečka jako smečka. To si z toho odnáším já.

...
Přestože jsem byla ve světluškách, získala jsem Tři kapky rosy a nejvíc ze všeho jsem milovala noční bojovky, Černou dírou opravdu raději chodím za světla...ač to může znít skoro jako oxymoron.
Potmě v lese uprostřed ničeho se stále nebojím, ale můj strach z nočních ulic vzrůstá. Pravděpodobně přímo úměrně s tím, jak klesá počet lidí požadujících, abych napsala, že jsem v pořádku doma...
- A na to by mi tatínek řekl, že když jsem teda získala ty svoje Tři kapky čehosi, musela jsem také dokázat minimálně 12 hodin mlčet... ;) (Ach, ano...a sama tomu stále ještě nemohu uvěřit :D)

Rozdíl v závislosti na C8H11N (FEA) a kokainu je ten, že jak vaše okolí, i vy sami si přejete, abyste do toho zase spadli. Najít ideálního dealera je těžké... Prý podvědomě po čuchu - tudíž bych už s žádným potencionálním dealerem neměla chodit cvičit ;D. ...a kdo je ideální dealer? Nejspíš ten, kterému jste zároveň vrchním dodavatelem...

A jen tak mimochodem...kromě toho, že se těším za pletivo, těším se před tím ještě do kraje tekutých švestek... Bude to taková pěkná tečka za těmi polopražskými prázdninami :)
...a navíc poznám někoho, kdo nocoval v mojí posteli, a to se vždycky hodí.

V Černé díře, dne 21.8.

2009-08-21T04:00:00.003+02:00

Přípravné cviky na zázrak

Čekat se zavřenýma očima
před prázdnou parcelou
dokud tam nebude znovu stát
starý dům s otevřenými dveřmi

Tak dlouho se dívat
na stojící hodiny
dokud se sekundová ručička
opět nerozběhne

Myslet na tebe tak dlouho
dokud láska
k tobě
nebude smět být opět šťastná

Probuzení mrtvých
k životu
pak bude
úplná hračka

...

Keř se srdcovitými listy

Teplý letní déšť:
Když padne těžká kapka
zachvěje se celý list
Tak se mi pokaždé zachvěje srdce
když na ně padne tvé jméno

...

Pokus přizpůsobit se

Prý se s tím musím smířit
a nemám se ptát
proč musím
a nemám se ptát
proč se nemám ptát

...

Bez tebe

Bez tebe
ne nic
ale ne totéž

Bez tebe
ne nic
ale možná méně

Ne nic
ale méně
a méně

Bez tebe
možná ne nic
ale už ne moc

Erich Fried - Básně lásky, strachu a hněvu

- jedna z mých vysoce oblíbených básnických sbírek -

Ve středu jsem čirou náhodou na mé oblíbené zastávce metra potkala Dáší.
A ona: "Nezopakujeme někdy příští týden tu naší před dvěma lety nevydařenou akci?"
A já: "Ehm, mohly bychom...Hm...nevydařenou? Zas tak strašné to nebylo... Nakonec to dopadlo docela hezky..."
A ona: "Jééé, promiň, já zapomněla!"
A já: "Tak asi nezopakujem, viď?"
A ona: "Tak třeba jindy... Začátkem příštího týdne se sejdeme ve městě... Co ty na to?"
A já: "OK, moc ráda. Tak napiš..."

- - - konec 220. příspěvku - - -
...ty dvojky jsou příznačné, ale nebyl to původní záměr...

Nakonec jsem si místo opíjení do němoty vybrala hňácání švestkových knedlíků a kadeřnici... Jsem já to ale "dospělá" ;D S naší kadeřnicí Aničkou se skvěle povídá :) A teď, když nemůžu spát, začínám přemýšlet o tom kýblu čokoládové zmrzliny, který se skrývá v mrazáku... Je mi smutno...

Retrospektivní poznámky. Černá všechnu tu bílou snese.

2009-08-16T21:11:00.000+02:00

To je tak, když chcete péct koláč, ale nejdřív musíte z ničeho nic umýt koupelnu. A špatně jste zalili kytky. A mohli jste lépe zamést. A koupit lepší chleba. A větší čtvrtku melouna. A vůbec, všechno je špatně... To si pak říkám, že kdybych ten koláč upekla o den dřív, měl by větší úspěch... Asi to tak příště udělám. - tak tahle poznámka se jmenuje "Jak občas ztrácím chuť"

Pokaždé v noci, když si jdu lehnout - a to je většinou tak kolem druhé hodiny ranní - říkám si, že bych toho mohla spoustu napsat. Ale jsem už tak prázdninově rozleželá, že se mi často nechce. Občas vezmu první papír, který mám po ruce a tak šíleně se rozepíšu, že jsem nakonec ráno ráda, že jsem nic z toho nepublikovala. Musela bych to umět otesat, a to je jak známo můj největší problém. Usínám vždycky tak kolem čtvrté ráno s pocitem, že když ne teď, tak už třeba taky nemusím nikdy, protože je to vlastně jedno.
A dneska jsme si vzala těch pár poznámek, přečetla si citát z jednoho Labella - "Psát umí každý. Spisovatel musí umět škrtat." a řekla jsem si, že když ne teď, tak jednadvacátého určitě. A protože chci jednadvacátého napsat něco jiného...

Budu ty poznámky projíždět tak nějak na přeskáčku. Na čase často nezáleží.Tedy...pokud ovšem nejde o mnou odposlouchané filosoficko-fyzikální rozhovory těsně před pátou hodinou ranní - v tomto případě totiž na čase zcela jistě záleží, a to za předpokladu, že tento vlastně neexistuje a všichni jsme jen jeden bod. Jakýsi hologram, přesněji řečeno...

...

Když jsem minulou sobotu skočila do 225 a následně přestoupila na 119, nevěděla jsem, že nejedu jen za Spolubydličkou a Hrošokožcem... Vyhlásila jsem si sama pro sebe srpen abstinenčním měsícem a hned osmý den se to porouchalo. ..., ale první, co se mi na tváři objevilo, byl široký úsměv...jakoby nějaký reflex. ...a hned potom se mi začala šíleně klepat kolena... Stáli jsme tam čtyři. Dva sami a dva spolu. A já jsem měla co dělat, abych ty rozklepané nohy nevzala na ramena...
Loučení bylo zvláštní. Vlastně jsem se takhle ještě nikdy s nikým neloučila. Chyběla mi, jen co prošla pasovkou. Měla jsem plné oči slz, ale ani jedna neukápla. Byla jsem úplně rozčarovaná. Ještěže jsem to nejdůležitější napsala do alba. Nic kloudného jsem totiž neřekla.
A pak jsme jeli do Černé díry a já jsem se předtím chtěla rozloučit a nakonec bylo asi dobře, že už nebylo s kým. Kdyby nenásledovalo báječné odpopledne, další kino večer, noční Martini a brzoranní fyzika, ...nejspíš bych stejně zas do čtyř nespala a s občasnými záchvaty slz bych se prodívala na seriály, pročetla knihami a prozalévala kytkami až do dalšího dne...

...

A teď jedna kratší poznámka. Nevím, kdy vznikla a s čím má souvislost, ale v sešitě je.
"Alkohol je anxiolytikum - rozpouští úzkost."

...

Ve Varech to bylo bezva. Tentokrát sice chyběly grandiózní pikniky v parcích a ranní a večerní vlaky, ale zas jsem se dostala do zákulisí a přivezla si díky tomu domů nejen katalog, ale i několik titulů pro festival, který bych tentokráte nerada připravovala "jen" měsíc ;) Když nad tím teď tak přemýšlím, možná jsme opravdu začaly pozdě...
Studentské diplomové práce, hrané i animované... pochopitelné i těžce hluboko-umělecko nepochopitelné (Spravedlnost je jen potvrzením zaběhnutého bezpráví)...
Stihly jsme deset projekcí, jednu pizzu, bílé hroznové víno a hlavně trhání čerstvého bochníku chleba a dvakrát cottage... To už bylo peříček až až, ale stále to nebylo dost, tak jsem svou společnici vytáhla na Děti noci. Poprvé se mi líbily víc. Ale to nebude tím filmem. Bylo to čtrnáctého, a tak jsem si říkala, že přesně za týden budu dítětem noci já. Dítětem, které neusne..., a když bude nejhůř, půjde se zbaběle schovat k mamince do pelíšku.

...

V DOXu jsem se nejen prohrabala archivem všelijakých pozvánek, pohlednic a poutacích letáků, z nichž jsem si hned čtyři vybrala a vyzdobím jimi pokoj tam, kde jsou teď bílá místa, ale také jsem vyfotila spoustu nápisů a prošla všechna zákoutí 14S. Dokonalé. A co teprve těch 30 sekund, kdy je hlava, po oddělení od těla gilotinou, ještě živá?! Toto muzeum se stane dalším z cílů mých pochůzek po Praze s kamarády. Škoda jen, že není na nějakém strategičtějším místě..., i když...do čajovny to není daleko...

...

Setkání s Debatérem mě v půlce prázdnin pozvolna naladilo na záploťáckou vlnu a zase jsem se začala těšit zpátky. Jako by mi chyběl ten mírný stres a deadliny (mimochodem, to slovo vypadá dost odpudivě i když si odmyslíte jeho význam, že?).
Nehledě na to, že mě dost překvapilo místo našeho setkání, byla jsem překvapená i samotným Debatérem. A to jsem o něm už ledacos slyšela. Tohle bude ale hodně dobré. Velký přínos za plot. A do učebny chemie/fyziky. Těším se.
Po této schůzce už mi ta Madame Bovary i docela rychle utekla...

...

A ještě něco je v těch mých poznámkách.
Vzpomněla jsem si na to ve Varech. Tam, kde bych to snad nejméně očekávala. A myslela jsem, že tomu nafackuji. Zvlášť kvůli tomu všemu, co bylo okolo.
Ty, jenž jsi býval a stále nejspíš jsi před N, děkuji. To jsem přeskočila úplně někam, kam jsem nechtěla, ale přesto... Slečna Mařenka a šofér, jehož jméno si ze vší té minulé otupělosti, rozespalosti a bolavosti nějak nemohu vybavit... Co bych si jinak počala takhle rozhořčená, s nápisem na čele, jež hlásal "naivní a hloupá" a pro samé rozčilení na cestu nevidící...?
Strach je ohromě relativní. Myslela jsem si, že se bojím tak nějak dlouhodobě. A myslela jsem si, že se bojím už nějaký ten týden. A pak taky když jsem šla náhodou po tmě sama z konečné..., ale jestli byl něco STRACH, tak tohle...
Možná to tak silně působilo v kontrastu s tím, jak mi bylo potom. Protože tak už mi pár měsíců nebylo. A na první pohled se mohlo zdát, že to tak bylo dobře a určitě bych neměnila, ale o to víc jsem si pak sobecky uvědomila, o co jsem přišla.
Kašlu na to.

Ještě tu mám jednu poznámku, ale ta potřebuje velmi dobrého editora, cenzora a bůhvícoještě.

Dobrou noc. Možná proto nemohu často usnout.

Čekajíc na vítr bych nejradši zapnula větrák. To z toho vedra a všudypřítomných peříček.

2009-07-17T21:29:00.010+02:00

Školní rok pak najednou strašně rychle skončil. Stihla jsem dát lízátko, pusu a objetí. Stihla jsem pádlovat, nadávat a dvakrát dokolečka obejít areál a pak sedět na gauči. Chvílemi se slzama na krajíčku, ale jinak s takových potutleným úsměvem. Ty dvě hodiny mi šíleně rychle utekly. A následující dva dny stejně tak.

Se spolubydličkou jsem ale i jsem ale i tak ještě na pár týdnů spolubydlet nepřestala. Užily jsme si spolu Norska. Umyly jsme tuny nádobí, utřely jsme tuny nádobí, uvařily jsme hektolitry polívek a nakrájely metráky chleba. Vyfotily jsme spoustu krásných fotek, přetáhly GB dat, ona přečetla hodně stránek a já viděla hodně Housů. A dohromady jsme ještě rozeslaly nepočitatelné množství pohledů.
Prokousat se Janou Eyerovou je pro mě nadlidský úkol, ale zatím se držím.
Ta země je nádherná. Fjordy, průzračné řeky, vodopády, jezera, ledovce, prazvláštní rostliny (hlavně cosi jako sukulenty), krásné kempy (s internetem ;) ) a nádherná malá městečka s malými dřevěnými domečky s trávou na střechách a vůbec...
Ano, občas se náš obytný vůz měnil v obojživelné vozidlo a stávala se z něj ponorka, kde všichni do jednoho trpěli tou nechvalně známou nemocí..., ale i tak to bylo fajn.

Jsem zvědavá, jak se vyvine ta druhá půlka prázdnin. Načasování v jednom případě zklamalo přesně tak, jak jsem předvídala, a tak jediné, co mám zapsáno v kalendáři, je brigáda příští týden, dvě rehabilitace, datum pro vyzvednutí pasu, odlet spolubydličky a zítřejší odpoledne. Čekám tedy, co přinese srpen. Doufám, že se Miši šťastně vrátí a že mi věnuje pár minut, hodin, dnů (?)... Ještě mám pár knih, co bych chtěla přečíst a spoustu kapitol chemie, jež bych se chtěla naučit... Taky jednoho chemika doufám můžu v Černé Díře nebo někde kolem očekávat... Pak se taky ještě asi jednou stavím na letišti, když je tu tak blízko a snad se navrátí i ten Lingvista a celý polámaný Ital... a vůbec by mi nevadilo, kdybych ještě někam na pár dnů vypadla...
Mám ráda všechno hezky naplánované a zapsané v diáři. Přede mnou je to teď ale tak mlhavé, až jsem z toho nervózní... A přitom tak málo stačí...co takhle třeba měsíc postel, počítač, kniha, lednice? Nejdřív jsem to nechápala. Pak jsem se to snažila pochopit. Pak jsem na to skoro přistoupila, jenže ve dvou. Potom jsem si řekla, že to zkusím i sama... A teď vím, že je to moc fajn, ale musí to být částečně proleženou nějakou aktivitou. Ano, nejlépe společenskou. A když se nad tím tak zamýšlím, zdá se mi, že by spíš ta aktivita měla být částečně proložena tímhle bezúhonným povalováním.

A teď ještě na chvilku k tomu, co mi PRO ZMĚNU pořád leží v hlavě. Myslela jsem si, že to bude fungovat jako na tom našem třídním výletu. Že jednoduše odjedu, a i když budu z počátku neustále myslet na to, co a jak, tak pak myšlenky z ničeho nic najednou úplně přepnu a... A ono se to nějak nepovedlo. Asi k tomu nestačí jen od všeho odjet...
Ono "PROČ" mi od jisté chvíle zběsile jezdí hlavou sem a tam... Tedy, chvílemi.

Bylo to snad kvůli tomu, že jsme měli natolik rozdílné charaktery a povahy? Mohlo to být naší naprosto odlišnou mírou společenskosti? A co jestli to bylo našimi rozdílnými životními cíli a aspiracemi?
I kdyby to bylo tím či oním, jedno je jasné… to „něco“, co je tak důležité, už tam nebylo. Jinak by totiž nic výše zmíněného i nezmíněného pozbylo na důležitosti. To „něco“ zruší všechno.

Je tomu více než čtvrt roku, co mi můj milovaný papoušek uletěl i s platinovou klecí. Ta klec byla nejdříve docela malinká. Zápletivní. Postupně se rozšiřovala. Praha, středočeský kraj…a lidé nacházející se v těchto místech. Pak ta místa samá. A věci na těch místech. A rozhovory na těch místech. A myšlenky na těch místech i všude jinde. A to všechno s velkým M. Klec na sebe uvázala statisíce asociací, fotorámečků, váziček na tulipány a kdo ví, co ještě… A i když je teď všechno pryč, stále nacházím imaginární i hmatatelná barevná peříčka…

Kolumbijský hrošokožec tvrdí, že mi klec zůstala. Že by si ji s sebou papoušek prý netahal. Načež jsem odvětila, že tedy ta klec musela zreznout nebo zpustnout. On řekl „Opravit. Naplnit. Nezavírat.“ A já na to „Vynasnažit se.“ Ale hned je tu další asociace. Strohý rozkazovací způsob a krátké věty. Ještěže to nebylo s malými písmenky na začátku.

Jeden příběh skončil a teď jde o to dovolit si nový…
A já bych si ho i dovolila...a on asi už i někde začíná. Jenže...ta šílená déjà vu, která mě cestou potkávají a všechna ta barevná peříčka, která jsou všude okolo... Co takhle nějaký silný vítr? Protože podle mě čas nic nezmění. A nečinnost nechává všechno tak, jak bylo. Zdá se mi ale, že i když vždycky trošku zafouká, vracím se pak v bezvětří zase zpět za tím, co mi bylo, a snad i svým zvláštním způsobem pořád je, tak blízké.
Já totiž nepálím.
Takže to chce vichřici.

Nejhorších je vždycky těch posvátných posledních deset minut před spaním. Ty se občas protáhnou na nekonečné hodiny...
(A to se pak zdají sny...z nichž by se občas jeden ani nechtěl probudit.)

A když jsem teď tak koukala na ten klip a poslouchala tu písničku, jako bych začala pochybovat, zda je to, co chci, správné. Co když měl pravdu? Co když stačí mít „svůj klid“? Tady. Spokojeně.

Z hlubin skříní a šuplíků, ale také knihovniček a jahodových kbelíků

2009-06-14T00:04:00.011+02:00

Dámská jízda, která byla doprovozena přítomností jednoho šestikilového gentlemana se mi tuze zamlouvala. Když jsem se pak večer probírala vrchovatým kbelíkem jahod, usmívala jsem se. Smutně. Je to škoda...to se musí nechat. Ať si tatínek říká co chce...
Díky včerejším kilometrům v nohách nesedím teď před monitorem s šálou kolem krku a brufenem v žaludku, jelikož moje krční páteř po týdnech sezení a učení potřebovala prostě jen změnu. A bylo tam krásně. Převážnou část trasy jsem již znala z kol, a tak jsem si vzpomněla na bolavé nožičky, ochutnávku vína...a vůbec...
Chlupáč pořád čachroval s vodítkem, obtáčel ho okolo stromů a značkoval každičký kousek lesa. My jsme mezitím probraly všechno možné, sesbíraly pár hub a došly k jednomu domečku, kde byli další dva podobní chlupáči, slepice, ředkvičky, salát, cibule a několik řádků jahod.
Celý výlet trval více než šest hodin a ohromě rychle utekl. A až když za mnou zaklapla vrátka, uvědomila jsem si, že je zas všechno při starém. Že se nic nezměnilo. Ač jejich dědeček pořád říká, že jsem jejich...říká to nejspíš zcela netušíc.

Minulý víkend byl zcela výjimečný. (Některé věci už se, přísahám, nebudou opakovat ;) ) Například tím, že jsem po dlouhé době vyrazila večer ven, což mi bylo umožněno mimo jiné i díky tomu, že tu byl Hrošokožec, a tedy někdo opačného pohlaví, kdo mě mohl doprovodit domů. A cesta domů byla opravdu veselá. A celá ta noc a brzké ranní hodiny byly poměrně veselé.
Musím uznat, že jednou za čas asi nic takového nemůže uškodit. Byla jsme z toho sice chvíli trošku rozpačitá, ale...co už...
Když už jsme u toho Hrošokožce, jehož pseudonym se mi pomalu ale jistě přestává líbit, takže začnu urychleně vymýšlet nějaký jiný, tak rovnou přejděme ke spolubydličce. Tento týden byl pro nás pro obě velmi pracovní. Já jsem například psala svůj poslední test z dějepisu v životě a objevovala kouzla chameleonů. Ona naproti tomu psala své poslední testy za pletivem. Poslední test z dějepisu. Poslední hodiny biologie, němčiny, fyziky, zeměpisu a chemie...a vlastně i češtiny. Teď už jí čeká design, filosofie, výtvarka (či snad lépe řečeno umění), těžká matematika, profesionální angličtina a dálková čeština... A obě nás čeká změna spolubydlící. Až na to, že ona žádnou ze svých potencionálních spolubydliček nezná...
Bude to velká změna.
A když už jsme u té spolubydličky, přejdu ještě rychle k včerejší zkoužce z angličtiny, a pak už se opravdu vyjádřím k těm skříním, šuplíkům a knihovničkám, slibuji.
Bylo to divné. Dvě přísně vyhlížející Britky, jedna s falešným úsměvem a druhá s čárkou místo úst. Myslím, že na čemkoli jiném by se dala ověřit naše schopnost mluvit, než na pixelovitých obrázcích. Inu, mají s tím dlouholeté zkušenosti, nejspíš se tedy mýlím..., ale přece jen se mi o té změně barvy živočichů mluvilo anglicky lépe, než o ufuněných lidech jednoucích na kole a provádění jakési skupiny studentů po pracovištích mě taky nenadchlo. Otázka "Do you like queueing?" mi taky nepřišla zrovna hodna delší, než tříslovné odpovědi..., ale co už...

A nyní už k tomu, o čem se chystám tak dlouho psát...k tomu, o čem jsem si napsala hned několik poznámek do starého sešitu na němčinu, který jsem po dlouhé době otevřela, když jsem se toulala zákoutími své zatočené knihovničky...

Když jsem takhle před několika týdny otevřela skříň a začala se prohrabovat sešity a učebnicemi z dob dávno minulých, abych si osvěžila němčinu, která nakonec dopadla "sehr gut", nenarazila jsem jen na staré testy ze zeměpisu a biologie, ale také na archivní žluté žákovské knížky. Diktát 4. Zpěv 5. Orientace na mapě 4. Diktát 3. Jediné, co odpovídalo, bylo asi "Násobení a dělení 3" a "Přeskok přes kozu 4". Musela jsem se smát. Anebo třeba věta: "Maruška je pilná a pracovitá studentka, ale často něco zapomene, domlouvá se při hodinách se spolužačkami a důležitá látka jí pak unikne." No to je něco...Se spolužačkami asi mělo znamenat s Miši. A můj špatný výsledek z hudební výchovy byl založen výhradně na mé stydlivosti. Holku modrookou jsem náhodou docela obstojně zvládla, ale kdo by chtěl zpívat před třídou "Jsou mlynáři chlapi, chlapi"!?
Nahoře je v té samé skříni ukryta jedna inkriminovaná krabice. Ovšem tu jsem nechala zavřenou. Místo toho jsem otevřela šuplík, abych dohledala nějaké papíry a hned nahoře ležel jeden, který jsem měla založit někam hlouběji.
Stály by nás ty společné prázdniny něco kolem tří tisíc. Z Prahy do Brna, z Brna do Břeclavi a z Břeclavi do Lednice. A Lednice je nádherná. Pamatuji se, jak jsme si kdysi - asi tak dva roky zpátky - říkali, že se jednou domluvíme, sedneme na vlak a pojedeme třeba do Vídně. Jen tak. Z minuty na minutu. A to jsme spolu ještě ani nebyli. Žádná Vídeň. Ani ta Morava nám jaksi nevyšla.
Tak nad tímhle papírem jsem tu tak seděla...a pak ho radši zas rychle schovala.
Dál jsem pátrala po čistém papíru, až jsem narazila na další poklad. Lístek na maturitní ples 4.A a 4.B. Bylo to v pátek 13. února. A když jsem ten lístek otočila, musela jsem se pousmát. Taková tři srdíčka v živém chlípném rozhovoru. Asi tu druhou stranu lístku naskenuji a co nevidět ji k tomuhle článku přidám... To byl také povedený večer. Jednoznačně lepší, než ten večer 12.

Šuplíky jsou vůbec zrádné. Ten školní, který si zamykám, sice neukrývá žádné dávné papíry a papírky, ale je v něm třeba dlouho nevyndaný foťák. Zajímalo by mě, jaké fotky v něm ještě jsou. Nemám nějak odvahu ho zapnout. Ale nejpozději v úterý budu muset. Chci fotit na vodě, když tam s námi bude spolubydlička naposledy.
A taky tam donedávna byla tmavě modrá krabička s blyštícím se předmětem. Krabička tam je stále, ale blyští se ukazováček mé pravé ruky. Řekla jsem si, že by byla škoda ho nenosit. Samotnou by mě také netěšilo, kdyby byl můj dárek někde hluboko uložen, že? :D

Poslední odstaveček se bude věnovat knihovničkám. Sundala jsem v pokoji všelijaké fotky, ale na jendu jsem zapomněla. Je vysoko na knihách. Když si ale lehnu do postele a kouknu se nahoru, vždycky je to první věc, kterou vidím. Hned pod ní, v dalším patře, je hromádka obálek...
Největší knihovničkový šok mě čekal minulý týden. Vracela jsem něco kolem třiceti knih zpátky do naší skromné knihovny a odnášela jsem tam mimo jiné i povídky od jednoho ruského autora. To bylo teprv něco. Vzpomněla jsem si, jak jsem minulý duben ztratila hlas a celé odpoledne mi bylo předčítáno, i jak jsem byla jednou unavená a on naschvál vybral tu nejdelší povídku, abych už konečně usnula... Tak i tahle kapitola je už uzavřena. Kniha vrácena. Ale ráda bych se kní jednou vrátila. Líbila se mi. Anebo bych si spíš od tohoto autora přečetla ještě něco jiného. První jsem četla Lolitu, pak tohle... co bude dál?
A v pátek, když jsem odjížděla a uvědomila si, že budu první víkend doma bez učebnic, bezmyšlenkovitě jsem sáhla po jendé z mála knih, které mi na pokoji zůstaly. Básně lásky, strachu a hněvu od Frieda mi kdysi učarovaly. A stále se mi u nich tají dech. A teď snad ještě víc. Je to jeden z nejkrásnějších dárků, co jsem kdy dostala...

Zvířata si už od té doby, co mi jednou ráno jejich Pohádka způsobila kruté chvilky, nepouštím, ale narazila jsem na jinou kapelu s krásně sameto-hluboko-hlasou zpěvačkou. Něco si od nich poslechněte zde.

Příště zas odcituji něco z Junga. Dneska už to nechci zbytečně prodlužovat, ale našla jsem tam další výborný úryvek. Nevztahuje se tentokrát k nikomu konkrétnímu, ale nádherně vystihuju a popisuje to, co mi na některých lidech přijde absolutně nesnesitelné a sama bych to nedokázala pojmenovat.

Dojmy. Z možného i nemožného.

2009-06-05T23:54:00.007+02:00

Dnes opět nedojde na skříně a šuplíky. Ale už se to blíží... ;)
Slibuju (hlavně sama sobě).

-MOŽNÉ-

Blue Van byl fajn - moderátoři mě nadchli :)
Francouzský rap je dobrý.
Slečna D. má hlas jako zvon.
Břišní tanečnice nezklamaly.
Ten zrzavý Brit moc hezky zpívá.
Spolubyččině bratru sluší buřinka.
K Tomíkovi kšiltovka prostě nesedí.
Alpha Slam-kluk má rád slovo "Voe".
Hrošokožec má k tomu všemu ještě i herecké nadání :D
Sice jsme nevydražili britskou zrzku, ale jednu "rockovou" panenku máme.
A slunce? Slunce vyšlo, protože když je Blue Van, tak musí (a taky proto, že se o to Elegán s Tou, co má hlavu plnou hmyzu, vsadili)...a pak je i na sukni.

...tak asi toto a spousta jiných dojmů.

-NEMOŽNÉ-

...a teď už mám vážně pocit, že si ze mě někdo střílí.
Snažím se uzavřít tajnou dohodu sama se sebou, že už se k této věci nadále nebudu vyjadřovat, že je to snad i pod mou úroveň..., ale pokaždé mě to znova dostane.
Vím, že na to nemám právo, ale svým způsobem mě to uráží. TEČKA
Stejně tak, jako se někdo může tvářit hrdě a mít radost, mohu se i já tvářit znechuceně a být zklamaná.
Nedovolím si skončit bez jedné nepatrné poznámky... Jako by snad ta barva očí byla jedinečná, kdežto to ostatní ne. A co je vlastně přesně účelem? Co za tím vězí?

Čtyřicet kašpárků si ze mě nevystřelilo.

2009-06-02T20:58:00.011+02:00

Mám podklady k článku, který bych moc chtěla napsat. Týká se mimo jiné skříní a šuplíků.
Rozhodla jsem se do něj zahrnout i jeden archiv, který je vlastně taky jen taková objemnější zásuvka...
Někteří totiž pořádají pokojové "pitky", zatímco se jiní chodí procházet na náves vně plotu. Například za účelem návštěvy místního obecního úřadu...

ALE

Musím se vrhnout na fyziku.
A musím tedy napsat něco kratšího.
A vlastně mi to ani tak nevadí, jelikož něco kratšího mám.
Kratšího a aktuálnějšího.

Dneska ráno jsem totiž vyšla z koupelny a z repráčků vyřvávala Zvířata. Po dlouhé době. Hodně dlouhé době. A nedělalo to dobrotu. O to víc proto, že hrála Pohádka. A Pohádka mě hned po ránu naladila na jednu ne moc populární myšlenkovou vlnu, na níž pluji celý den.

Kdyby se to stalo před dvěma měsíci a jedním dnem, tak bych s úsměvem na tváři prohlásila, že se ten aprílový vtip povedl... Jsou to ale na den přesně dva měsíce.
Když mi tehdy řekl "dobrou noc", věděla jsem, že je to naposledy, ale až postupem času jsem si uvědomila, kolik hvězd v tu chvíli zhaslo.
Někteří dodávají, že se jich v tu samou chvíli několik desítek rozsvítilo..., ale asi mám klapky na očích.
Nezdá se mi, že bych měla nějaké rozšířenější možnosti. A ani tu skupinovou slevu na vlak.

A pak jsem taky prožila ještě jeden šok.
A už to tam zase není. Tak nevím, jestli to byla jen nějaká chyba v matrixu...
Ale co už...jak jsem si dneska přečetla, někteří touží po tom "mít právo".
A je mi úplně jasné, že absolutně nikdo nemá právo jim tato jejich "práva" upírat.
A možná i toto bylo nějakým skrytým důvodem...?

PS.: Tohle je slabší...už se moc těším, až bude čas na ten šuplíkový článek. Cítím, že bude dobrý :)

A doma je to fajn. Těšila jsem se sem. A jak!
Mám domluvenou brigádu; v žaludku výborné těstoviny a čokoládový koláč; pokojíček; po dlouhé době brášku; zítřek před sebou...a vůbec...Nechce se mi tu být smutná. Jsem tu v klidu. Potřebuju ty prázdniny jak sůl.

Pro brášku. /Až mu bude osmnáct a bude vysvětlovat, jak to v tom životě chodí.../

2009-05-31T12:56:00.005+02:00

Píšu tenhle článek možná i proto, že už jsem miláčika brášku dobrých čtrnáct dní neviděla. Že už na mě dlouho neházel jeho nové otrávené obličeje...
Jsme od sebe přece jen sedm let, takže ho, hlavně nyní, pozoruji zcela jinýma očima.

Pro mě to začalo asi tím, že z okraje vany zmizel dětský špampon (...myslím, že to byl Johnsons Baby - "no more tears") a objevil se tam Adidas for men - "after sports".
...někdy od té doby jsem svědkem té proměny.

Pozoruji, jak se z malých jemných ručiček formují sušší a drsnější dlaně.
Jak se z "Mamííí, koukej!" stává "Ježiš, mami, nech mě!".

Na Pokemony už zanevřel. Ale ještě pořád mu zbyly ty hokejové kartičky.
...i když...jeden můj nejmenovaný spolužák sbíral takové šílené figurky ještě v tercii...a k tomu pil pivo, ferneta a zelenou...

...A asi nejhorší na tom všem je, že mi ten malý bráška trošku chybí. Neužila jsem si ho úplně na 100%.

Utěšuju se tím, že se postupně metamorfuje v mého ochránce :)

...a když si vzpomenu, jaká jsem byla kdysi protivná, a jak jsem dělala, nejen mamince, ale i sobě, peklíčko... Neříkám, že to byla vždycky jen má vina - kolikrát jsem byla prostě jen nepochopena...kolikrát jsem potřebovala jen obejmout a utěšit, protože jsem se topila - ale je pochopitelné, že to maminku nenapadlo a je jasné, že i kdyby jí to napadlo, zůstaly by dveře mého pokoje zamčeny a nepustila bych ji k sobě na krok.

A víte, čeho se děsím? Až bude mít na desktopu nějakou spoře oblečenou paní...v tomto případě by mi vůbec nevadilo, kdyby si tam nechal logo Slávie.
A doufám, že stále není pozdě pokračovat s výchovou k gentlemanství...

A teď trošku z jiného soudku. Včera, tedy vlastně dnes, jsem šla zase spát až kolem třetí ráno. Četla jsem a psala.

To je tak, když víme, že je všechno ztracené...
Vědomě a dobrovolně sejdeme z cesty, abychom bojovali o to, co nám jaksi není souzeno...
A neuvědomujeme si, že bojujeme jen sami se sebou.
Navzdory rozumu. Ten je totiž často malý pán.

Jestliže něco máš, pusť to. Pokud se to nevrátí, nikdy to nebylo Tvé.
Forma návratu je libovolná. Může se vrátit v jakékoli podobě. Modifikovaný, metamorfovaný...

A i když to chlapi, jak se v poslední době přesvědčuji, mají úplně jinak, i ty poslední dva odstavce by mohly být pro brášku.
Až mu bude těch osmnáct...a bude vysvětlovat, jak to na tom světě funguje...

"Ahoj" - řekne více, než tisíce slov...

2009-05-30T01:00:00.008+02:00

Nechci, aby mě teď kdokoli viděl, ale přála bych si, aby mě měl někdo přečtenou... Aby si dovedl představit, jaký tu mám teď nepořádek...jak sedím s polštářem na klíně a nakláním se nad klávesnicí. Jak hbitě vyťukávám slova, jimiž si nejsem jista. Jak už jsem dopila poslední doušek čaje a pořád nemohu spát...
Je hluboká noc...či mělké ráno. Je vnitřní prázdno...a k tomu emocionální plno. Jsou mokré oči..., ale sůl vysušuje.

V mém stínovém kabinetu rozeznávám zřetelně pouze jendu postavu. ...a to ne proto, že má tak specifický tvar...
Chybějící figury jsou strašně mocné. Často cokoli, co nám chybí, má nad námi daleko větší moc než to, co máme. Je to daleko výraznější, než to co můžeme mít anebo čím již dispopnujeme.

Zdálo by se, že je čas jít spát..., ale ve skutečnosti se ve mně zas něco probudilo...

Jdu si umýt obličej. Kdybyste někdo chtěli černou sůl, ráda se stanu hlavním dodavatelem :D (aneb nalíčené oči umí divy)...
Místo I found you si pustím She's like heroin...
Na dobrou noc nyní jednoznaně vyhrává Walz (v G moll) ...ten text mi uhranul.

PS.: Němcům v Institutu jsem to dneska nandala ;) ...snad přijde uspokojivý výsledek.
Mezi odmaturovavší přibyl ve středu jeden takový, jemuž drželi v čele s psíkem palce ti samí lidé, co dneska mně...a Herr Tapfer taky říkal něco o Daumen drücken...Tak uvidíme...
Neměla jsem talisman. Ten už mám, jak jsem dneska trefně prohlásila, z krku. ...a ani nevím, zda je to tak dobře.

Povídej...

2009-05-26T23:51:00.006+02:00

Jestli se Ti po mně stýská, když večer jdeš spát...
Jestli, když večer se blýská, nepřestala ses bát...

Večerního blýskání jsem se bála pouze ve stanu ve světluškách. ..., ale to, co se teď odehrává za oknem...hromy, blesky, trakaře...

Malá Tylli povídá. "Mááájóóó, kůůůň...Mááájóóó bééé...Mááájóóó mééé...Mááájóóó bear...Mááájóóó dog!"
Vyřvává moje jméno v kombinaci se zvuky všemožných zvířat. Na krávu zatím nedošlo. Dneska zase řádila. A byla s ní legrace. Běhala s bearem; rodiče jí odjeli, tak uháněla Lukáška; postříkala mě sprchou...

Nakrmím, obuju, zabavím, vykoupu, obleču, ohřeju mlíko, uložím a zazpívám ukolébavku...
No nejsem téměř ideální partnerka? :D

Dneska mě ta malá potvůrka asi docela zachránila před nežádoucími myšlenkami. Nevím, jestli na mě jde jaro...nebo spíš léto...anebo je to jen jakýsi deficit, ale dostávám se do další fáze.
Nejprve jsem byla extrémně smutná a trvalo mi, než jsem si uvědomila, co se stalo a začala si zvykat na něco jiného...jelikož zvyk je železná košile, nebylo a není to věru nic lehkého. (Bylo, nebylo a není... Nikdy nic nebylo...)
A teď se to nějak přehouplo.
Nevím, jak bych to popsala. Je to takové zvláštní. Kdybych to napsala nebo vyslovila, nejspíš by nikdo neuvěřil, že to nemyslím ironicky. Takže dokud nepřijdou na to, jak to vkusně pojmenovat...

Když je venku krásně, tak jsou prostě všichni ještě tisíckrát krásnější, ne?

A jestli se mi stýská? Tak to teda echt a fest!
...a jak bych si povídala...

Bolo fajn...

2009-05-23T23:16:00.007+02:00

Ve čtvrtek nenávratně odjela šestina žáků zpoza plotu. Myslím, že to tam bez nich bude prázdné. A v září se to tam zas zaplní...jenže mladšími ročníky... No, zas se začnou řešit jiné problémy než alkohol (i když...u toho asi i nadále zůstane). Tentokrát se bude paní-dobré-ráno zabývat tím, jestli se ti malí kluci umyli, jestli mají úkoly... Inu, nedovedu si představit, že by bráška dělal příští rok přijímačky do králíkárny... Vždyť ho musíme dva dny nutit, aby si umyl hlavu a desetkrát se ptát, zda už si vyčistil zoubky...
Budete tam chybět, oktaváni...zvlášť někteří. Třeba ti, co se mnou měli němčinu...
Němčina...kapitola, kterou bych už chtěla definitivně uzavřít :D

Výjimečně jsem totiž také odjela ze školy už ve čtvrtek. Koupila jsem mamince opožděně slíbenou voucher-kytičku a v pátek jsem brzo vstávala, abych se vydala na cestu do Goethe Institutu a předvedla, co mi z toho krásného jazyka v hlavě ještě zbylo.
Za čtyřicet minut jsem zvládla čtení a nechtěli mě pustit ven, protože první část měla trvat osmdesát minut. Tak jsem si další třičtvrtě hodinku zdřímla. O přestávce jsem si koupila čokoládovo-kokosovou tyčinku a čím dál tím víc se těšila, až to budu mít za sebou. Poslech byl sice rychlejší, než jsem očekávala, ale myslím, že dopadne dobře. Obavy z třetí části, psaní, byly opodstatněné. Z témat "Pohádky" a "Soutěže krásy" jsem si vybrala "Pohádky". Měla jsem se vyjádřit k významu pohádek v naší kultuře; mému vztahu k pohádkám; proč si myslím, že jsou pohádky důležité nebo naopak a zamyslet se nad tím, jak přivést dnešní děti k pohádkám...a to vše v dopise adresovaném nějaké internetové redakci jakéhosi časopisu... Podařilo se mi obsáhnout vše. Teď jde ještě o to, kolik jsem udělala chyb ve členech, časech a jiných záludnostech...
Další pátek mě čeká poslední část...budu si s nimi patnáct minut povídat...zase tedy přijdu o biologii...

Hned po nástupu do tramvaje v Černé díře, někdy kolem osmé ráno, jsem se začala těšit, že to budu mít z krku a půjdu s maminkou na pizzu. A byla výborná. A po dlouhé době. Naposled jsem jednu nejmenovanou pizzu měla tak v půlce března. A ta byla ještě lepší. I když zhltnutá před divadlem... K divadlu se ještě dostanu. Na všechno dojde. Mám psavou...
Tak tedy...ta pizza. Byla dobrá, ale...ta se špenátem byla o chlup lepší.

V pátek večer jsem taky byla po dlouhé době v kině. V kině s chlapcem. Dosud jsem byla v kině sama pouze se čtyřmi chlapci. S bráškou, s bratrancem, s Péťou v sedmé třídě - a na to nechci vzpomínat, jelikož jsem se strašně styděla a on ještě víc a bylo to hrozně legrační. Měla jsem červenou kabelku a pak jsme se šli projít...a nikdy jsme se nechytli za ruce a pak jsem mu dala košem, protože mi to přišlo divné a strašně jsem se styděla... Pak jsem byla jednou jedinkrát v kině s tím, co byl a je před N...ano, jen jednou...a to bylo něco zcela jiného. To bylo jediné opravdové kino-rande, které jsem doposud zažila.
A v pátek jsem tedy vyrazila do kina s lingvistou, jak mu já říkám. Koupil lístky, já jsem koupila popcorn, film byl průměrný...spíše podprůměrný..., ale přesně něco takového jsem potřebovala. Smála jsem se při dramatických scénách, pojídala popcorn a konečně jsem se odreagovala. Od té doby, co mi došly díly onoho seriálu, v tomto ohledu celkem strádám. Pak jsem jela do Černé díry. Byla tma, pršelo a bylo mi smutno. Ještěže mi maminka přišla naproti na konečnou, docela jsem se bála...

Sotva jsem dnes vstala, už byl dům plný smíchu. Dva moravské a jeden slovenský pár a naši. Jeden z moravských párů zahrnuje vinaře, takže alkoholu měli od jedenácti dopoledne dostatek... Spokojila jsem se s čokoládou. Když odcházeli kolem čtvrté na procházku, vypadala zvláště mužská část výpravy velmi vesele. Měli jsme se sejít před sedmou před divadlem.
Vzala jsem si tedy sukni docela normální délky, košili zcela normálního výstřihu a boty na mírném podpatku a vyrazila. Když jsem před sedmou vystoupila z metra a vydala se přes Václavák nahoru, netušila jsem, jakých těch pár kroků k divadlu bude. Poznámky dvou oplzlých chlapů mi byly krajně nepříjemné a pochopila jsem, proč mě vždycky tak jinak chytnul, když byli kolem lidi...
Konečně jsem byla před divadlem. Dorazili. Mírně podnapilí. Maminka se vyjádřila hezky: "Jako by byli s gymplem na třídním výletě a měli rozchod." ...průběh představení naštěstí nenarušovali, byla to komedie, takže se spolu s nimi smálo celé hlediště. Hned po skončení se vydali hledat další lokál. Tam se asi utábořili, takže jsem teď doma sama samotinká...a čekám, jestli mě někdy v brzkých ranních hodinách vzbudí veselé halekání...
Představení bylo fajn. Všichni se smáli. Hlavně babička, která v té hře pozorovala prvky vlastní kariéry. Impresário se mi líbil. Smála jsem se též. ..., ale na Milostné dopisy to nemělo. Nějak jsem neměla s kým sdílet ten zážitek. ...a ke všemu jsem dost špatně viděla, jelikož přede mnou seděl jakýsi zamilovaný pár a pořád měli hlavy u sebe a byli oba dost vysocí a vůbec...

Ale nepříjemný byl ten návrat domů. Moraváci a Slováci zamířili do hospody, babička na tramvaj a já jsem zas šla přes ten Václavák. Byla už tma a strašně jsem se těšila, až budu v pořádku doma...v teple. V tramvaji bylo strašně moc lidí, což mi bylo ohromně nepříjemné, ale když jsem vystoupila v Černé díře, hned se mi po nich začalo stýskat :D Radši bych šla domů s davem. V černé díře je vždycky dvakrát tak větší tma a nikde ani noha. V některých uličkách si zřejmě myslí, že by bylo veřejné osvětlení přežitkem a dostat se z konečné domů je daleko strašidelnější než získávání Třech kapek rosy tenkrát ve světluškách... V tom lese mohl být tehdy maximálně nějaký divočák...tady u nás vidím za každým křovím úchyláka. ...ale rodiče mě pustili samotnou...až teď jsem pořádně pochopila, že se o mě vážně báli...a že nikdy nechtěl, abych šla sama.
Zvládla jsem to. Napsala jsem babi zprávu, že jsem v pořádku - někomu jsem musela dát vědět...a v klidu jsem se odebrala k počítači.

Dobrou noc.
Poslechněte si před spaním toto: I've found you

PS.: Ten obrázek mi připomíná moje vzteklé kopání do odkvetlých pampelišek...

...a ještě něco...děkuji, že už to tam není...

Vzpomínky na matném či lesklém papíře nebo v pixelech...

2009-05-17T16:14:00.012+02:00

...a některé z nich nebudou nikdy vzdálené...

Fotky.
Fotky jsou pro mě z velké části vzpomínky a vzpomínek si čím dál tím více vážím.

Po páteční cestě domů a sobotní prokrastinační fyzice následoval večer, kdy mě Miši vytáhla ven a předala mi DVDčko plné těch našich akčních studiových fotek. Po pečlivém výběru mám okolo dvaceti nejlepších. Vyvenčily jsme psy, prošly zapomenuté koutky Černé díry a probraly všechno možné i nemožné a k tématu "fotky" jsme se vrátily i dnes. Vedlo nás k tomu sice něco zcela jiného..., ale co už.
Přemýšlela jsem nad fotkami.
Poslední dobou docela hodně.
Když jsem je vylepovala; zařazovala do alba; vytvářela složky v počtači; sundavala ze skříně; zakládala do sešitu; přemýšlela, co s nimi; zkoumala rámeček po rámečku koláž nad postelí... A dnes, když jsem vybírala; obejvovala; děsila se a pištěla...

Existuje nespočet druhů fotek, pro mě jsou aktuální asi tyto...

Rodinné - často povinné. Většinou je nemám ráda a většinou se na nich neumím tvářit a většinou na nich všichni, kromě malých roztomilých dětí, vypadají divně. Výjimkou jsou moje a bráškovy fotky z dětství. Je jich fůra a jsou nádherné. Jenže u nich se zas uplatňuje pravidlo dětské roztomilosti. Jsou to také z velké části momentky, protože jsme byli pěkně neposední a to jim přidává na kouzlu.

Skupinové - např. třídní. Ty si schovávám. Ať už na nich vypadáme jako sebevětší pitomci, stejně se k nim vracíme a máme je rádi. Na těch z první třídy se mermomocí snažím pojmenovat všechny obličeje, ale...nedaří se.

Pak jedna taková zvláštní skupina, která má společné hlavně jedno, a to jsou podle mě vzpomínky. Třeba ta spousta fotek z Rakouska s Miši, z Dejvic, z FFF, z chaty, z Anifestu a z minulých prázdnin a vůbec, je jich fůra... Na těch se většinou všechno zdá být krásné. Většinou se při pohledu na ně musím usmát, protože se mi celá akce vybaví.
Někdy se nesměju, dobře.
Povětšinou na nich koutky úst směřují vzhůru, vyzařuje z nich pohoda, klid, štěstí, láska, dobrá nálada...či ovínění ;)Nejnovější fotky s Miši do žádné z těchto skupin nepatří, ale koutky úst směřovaly vzhůru a úsměvných vzpomínek na litr ledové vody máme taktéž moc a moc.

Když už se fotka povede, klidně ji vystavím. Když už fotku vystavím, počítám s tím, že si ji lidé prohlídnou.

Některé fotky nechápu. Z některých fotek je mi nejdřívě špatně a následně smutno. Některé fotky ztratí na kouzlu, pokud je zveřejníte. Jestli tedy někdy nějaké to kouzlo vůbec měly. Co všechna ta přesvědčení, která i přesto, že se zajisté ukázala býti lichá, stejně setrvávala? Co všechny ty zásady? To tam nikdy žádné takové nebyly? To jsem se vážně tak šeredně zmýlila?

PS.: Zdá se vám, že mám zelené oči?

Sladkou vůni nese Ti noční motýl z perleti...

2009-05-13T22:26:00.006+02:00

Spinkej můj maličký,
máš v očích hvězdičky...
Dám Ti je do vlasů,
tak usínej, tak usínej...

Ho, ho Watanay
Ho, ho Watanay
Ho, ho Watanay
Kiokena, kiokena...

Tahle ukolébavka je skoro tak důležitá, jako Malý princ.

Začalo to tím, že mi ji zpívala maminka. Byla a je to moje nejolíbenější ukolébavka.
Nejsem si jistá, jestli jsem ji zpívala bráškovi...nedokážu si to teď vybavit, když jde do puberty a je zuřivý fotbalista ;)
Pak jsem ji pobrukovala na jedné chatě.
Malé Tylli jsem začala zpívat ukolébavky někdy v listopadu. Od těch babičkovských, po ty skautské...a jako poslední vždycky tuhle...
Poslední dobou tu poslední vynechávám.

Tylli má horečku, ucpané dutiny (dutinky?) a oteklá očička...starala jsem se a starala, a pak ze mě vylítla i tahle Indiánská ukolébavka.
...a vzhledem k tomu, za jakých okolností jsem ji kdy pobrukovala, ...jsem pak hned volala mamince.

Chtěla jsem jí říct, že je mi ouzko, a že mám tak strašně ráda její Ho, ho Watanay..., ale skončilo to u povídání o škole a zkouškách z němčiny a angličtiny.

Sieben acht, gute Nacht! Jdu si pustit svého večerníčka - již čtvrtou sérii. Taková lepší náhrada za monotematické ukolébavky.

Hajajajajajaja-ja, Tylli, Míša, máma a já ;)

Mimochodem, dnešní předčítání pro paní Klusákovou bylo moc fajn. Konečně jsem cítila, že dělám něco přínosného. A ten stopětiletý český francouzský letec na závěr tomu jen přidal na intenzitě.
Vůbec jsem se dneska tak půl dne pohybovala po dlouhé době ve společnosti jiných generací. Nejprve o hodně starší a pak ta maličká, která nedávno slavila rok a půl.

Rok a půl je poměrně dlouhá doba, že?

Jestli budu jednou tak monotematická, jako ta paní...

2009-05-10T19:08:00.012+02:00

Tato fotka se vážě až k druhé části článku a nebude tu nic o safari...všimněte si těch podobných obličejových rysů. Těch tváří...

Jsem ráda, že jsem zpět.

Sobota probíhala ve znamení: "Vemte děti na několikakilometrovou procházku do kopce s rodiči a seniory a budou šťastny!" - výlet, původně zorganizovaný na babiččino přání (ta ovšem už po prvním kilometru chtěla sednou na autobus a jet domů), byl peklem pro všechny, kromě rodičů. Dědu bolelo koleno; babičku bolelo všechno; já jsem se celkem nudila; kluci by radši hráli fotbal; sestřenici je momentálně čtrnáct a nesnáší cokoli, co navrhonou rodiče...

Jsem tak ráda, že jsem konečně pryč z toho domu hrůzy...
Za poslední měsíc a kousek byl pouze jediný den, kdy jsem nesolila...i ten jsem za ten poslední prodloužený víkend stihla dohnat...
Po příjezdu do města rodičovského mládí jsem potkala jednoho pána, který je vždycky hrozně fajn. Má dvě malé dcerky a pamatuji si, jak se minulý rok touto dobou ptal tatínka, jak mohl dopustit, že chodím s někým, kdo má tak velké dlaně :D Myslel to dobře, když se mě optal, co ten kluk s velkýma rukama. Tak jsem se na něj tak zadívala a řekla jsem, že ten kluk nic. Zaskočilo ho to. Mě taky. Poprvé jsem to takhle řekla. A neobešlo se to bez následků. Na stůl ukápla slaná tekutina.
Tento víkend si na mě ale připravil hned několik podobných okamžiků...
Ta paní, matka mého tatínka, která slavila sedmdesátiny, totiž zcela přišla o krátkodobou paměť...
Když se mě v pátek zeptala, jakže tedy tráví ten hoch víkend, řekla jsem, že nevím. Začala se smát a říkat: "Ale, nepovídej, to musíš vědět, když je to tvůj přítel!" Řekla jsem, že kéž by. A ona se začala zase smát. "Tak vy už spolu nejste?! Chachachachachááá..." ...Bomba, byla jsem nadšená. Slzy v očích. Poprosila jsem jí, jestli bychom se nemohly bavit o něčem jiném. Začala se smát ještě více.
Ehm...tak jsem si říkala, že už by to stačilo..., jenže vzhledem k té její paměti, přišla podobná otázka na toho, co byl před N, ještě několikrát. A pokaždé to pro ní byla úplně nová informace. A pokaždé se smála. V pátek, v sobotu i dnes ráno. Ještě asi patnáctkrát se mě zeptala na to samé.

Ale co už...aspoň jsem se nechala ostříhat. Jako tenkrát v březnu. O pár kilo lehčí hlava. Pořád plná monotematicky zaměřených myšlenek.
Jsem už s malým "t". Jsem ty a tobě. To byl taky docela šok.

Chybí mi láska. Vrhám se k mamince. Před pár lety bych si nedovedla představit, že se budu tak těšit, až mě obejme. I ten fyzický kontakt je důležitý.
Když se brácha o víkendu pral s bratrancem, nastínila jsem jim svou teorii o tom, že kluci se sice na rozdíl od holek tolik neobjímají a tak, ale fyzický kontakt vyhledávají alespoň v těch rvačkách. Že rvačky mohou být způsobeny nedostatkem lásky. Vždyť kolikrát ve třídě pozoruji, jak se tam na sebe tisknou a působí si bolest...copak asi dělají na těch pokojích ;D (Načež mi bylo odpovězeno, že já mám tedy co říkat...že jediný, komu tady teď očividně chybí láska, jsem já...bratříček mě chtěl povzbudit.)

Popřála jsem dneska čtyřem top-maminkám. Té mojí jsem dala voucher na kytičku, protože jsem se díky cestovní neděli nikam nedostala... Babičce jsem popřála osobně a těm dalším dvěma maminkám jsem poslala alespoň zprávu.
Maminky jsou často nedoceňované bytosti (až na tu jednu šílenou paní s trvalou).

Maminko, děkuji.

PS.: Maminko, ještě, že to tu nečteš ;-)

"Mám jasno" ...docela:)

2009-05-04T21:37:00.011+02:00

206. článek

4. máje 2006 jsem podruhé začala vyťukávat. V prvním článku jsem se tenkrát nechtěla vracet k onomu monotematu...Příznačné.

3. narozeniny hvězduplné tmy

Občas má zataženo, ale třeba v sobotu se strašně rychle setmělo a pak pomalu vylezly... Bílé tečky. A jedna jako by blikala...přesněji řečeno pulzovala ;) Bylo jasno.

Občas je černočerná, občas náderně tmavě modrá...

Ještě mi chybí pečlivě uložit dva na papír zachycené momenty a jeden obzvlášť důležitý upomínkový předmět. Žirafu nad stolem jsem obtěžkala kolem krku.
TAK!
Doma to bylo o poznání jednodušší. Je pravda, že ta skřín vpravo vypadala prázdně, ale zas tam netrávím tolik času.

...na spinningu jsem chvílemi na nic nemyslela.
Ale ty Kabáty pouštět nemusel :D ...nejsou to úplně moji favoriti.

Vzduch tak krásně voní,...

2009-05-03T21:26:00.007+02:00

...když se člověk postaví rovně, uvolní se, zadívá se před sebe, usměje se a zhluboka se nadechne...

Už dlouho nesměřovaly koutky mých úst dva dny v kuse nahoru.

Děkuju :)

Hodiny rozhovorů, několik desítek minut smíchu...a vůbec. Myšlenky se konečně rozkutálely všude možně. I tam, kam bych nečekala. Legendární :D
Zapochybovala jsem - konečně!

...a jestli dovolíte, to ostatní si nechám jen a jen pro sebe... :)

Už dlouho jsem se neměla takhle dobře.
Teď bych snad byla v klidu, i kdyby začalo hrát 100 zvířat...
"Co je to s Tebou takhle po ránu...copak máš pochyby o mý lásce..."

Však už je to pomalu zapotřebí...už je na čase dělat smysluplné věci :)

Na třídních schůzkách se naši mimo jiné dozvěděli, že se prý konečně ukázalo, že nejsem jen "učící se stroj"..."During the last couple of days I found out that she's not a study-machine...she's actually a human being. But it's enough."
- to mě pobavilo...je skvělé, jak mě vidí člověk, který mě poznal na začátku školního roku. Je fajn zjistit, že už mě všichni nemají jen za tu uplakanou... Teď jen zajistit, aby k tomu už nikdy nedošlo ;)

...třeba začít shánět IB tituly povinné četby pro český jazyk...

Kdosi kdysi říkal něco o jakémsi "Májovém světě"...to se mi teď taky tak nějak vybavilo.
A s tím jsem si vzpomněla i na tohle: www.majino.wordpress.com - pročetla jsem si tam pár článků a přišly mi tak veselé...úplně jsem viděla ten čajový obřad, tulipány...

Chtěla bych Ti toho tolik říct...

2009-05-01T08:15:00.007+02:00

Proč mi chybíš?
a
Protože nikomu nemůžu říct, že ho miluji.
Protože mi nemá kdo říct, že mě miluje.
Protože mi nikdo nedá letmý polibek o přestávce.
Protože mě nikdo pořádně nerozesměje a nikdo neutěší, když pláču.
Protože mě nikdo neobejme, když to potřebuji.
Protože mě nikdo nezásobuje energií.
Protože mě nikdo nechytí za ruku a nedodá mi odvahu a chuť do života.
Protože mě nikdo neprovokuje a nikdo mě neštve.
Protože se se mnou nikdo nedohaduje a nedělá na mě otrávené obličeje.
Protože se mě nikdo nesnaží polechtat.
Protože si ze mě nikdo nedělá legraci tak hezky…

Protože se mi vedle Tebe nádherně usínalo a lehce dýchalo (i na jaře s tou spoustou kytek a trav všude okolo).
Protože jen s Tebou jsem dokázala létat…a vstávat o víkendu dobrovolně brzy.
Protože mě dokázalo rozplakat vědomí, že s Tebou nebudu. A teď často pláču – protože s Tebou nejsem.
Protože jsem byla smutná, když jsi mi chyběl, ale teď si uvědomuji, že to nebylo nic proti tomu, jak mi chybíš nyní.

Protože jsi svůj a já jsem našla jak chyby, tak i to krásné v Tobě. A do všeho toho jsem se zamilovala.
Protože jsi dokázal být tak hodný a milý…a tak se mi líbilo, když ses o mě bál, když jsi měl starost, jestli jsem v pořádku doma…

Protože jsi krásný když spíš, když vstáváš a máš slepené oči a každý vlas Ti trčí na jinou stranu, když jedeš na kole a bolí Tě nohy, když jsi naštvaný, protože prohráváš Scrabble, i když máš škodolibou radost, když vyhráváš.
Protože jsi krásný, ať máš jakoukoli náladu, jakoukoli košili a dokonce i to otřesné tričko s červenou lebkou.
Protože jsi úžasný, když jdeš do skal v plážovkách…a když jsi mi pak večer vařil čaj na plynové bombičce.
Protože jsi byl úžasný, když jsi mě v noci zahříval. Když jsem Ti mohla dát dupku do klína, aby mi netáhlo na záda. Když jsi mi foukal do rukavic, když…

Protože Ty jsi ten, kterého chci.
Protože Ty jsi ten, kterého potřebuji.
Protože Tě miluji.

Protože s Tebou dokážu snít i vnímat realitu.

Protože jsem se s Tebou cítila krásná (i ráno v pyžamu).
Protože jsem s Tebou byla neskonale šťastná.

Protože když jsem neměla chuť kohokoli viděť a chtěla jsem zařvat, běžet, letět, věděla jsem, že vždycky můžu skončit u Tebe v náručí a všechno bude v pohodě. V pohodě, v pohodě...
Protože mi měl kdo říct, že mě má rád a dát mi ten letmý polibek o přestávce…

…a PROTOŽE pro nikoho jiného nechci péct takovou spoustu perníkových srdíček…

V rozkvetlý předvečer...

2009-04-30T19:03:00.011+02:00

Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

První čtyři verše znají všichni...já si pamatuji ještě pár dalších...a babi a kostnatý rétor snad umí Máj celý nazpaměť.
Nejprve jsem chtěla vypsat něco z Frieda, ale...mám v té knížce moc záložek a poznámek a nevím, jestli je teď chci číst. Pak jsem chtěla vzít Gellnera. Z toho taky sešlo. Hned poté jsem upřela zrak na drobnou knížečku s růžovým obalem - Seifert. Ne, toho taky neotevřu. Všechny ty nejkrásnější mám spojené s ním. Všechny ty, které jsem si četla nahlas.

Dnešní článek je díky Máchovi umělecky hodnotnější než ten zítřejší. Zítra očekávejte anafor plný počin, jež nebude pocházet od žádného básnického génia.
Zítra to jen publikuji. Okomentuji to dnes, jelikož pod to ani nad to už nechci nic jiného psát. Bude to prvomájové, bude to bez cenzury a možná se to sem nebude hodit, možná to pro černočenou tmu nebude vhodné...JENŽE...není příležitost k tomu, abych to vyslovila; na dopis je pozdě - a jestli ne pozdě, tak brzy a...jinak to neumím.
Zítra začíná můj měsíc a zítra publikuji něco neobvyklého.

A zítra bych nejradši ani nevstala z postele. Kdyby neměl přijet Hrošokožec (mimochodem, přemýšlela jsem nad tím, proč mu tak říkám a trvalo mi dlouho, než jsem si vzpoměla), tak mě nikdo nedostane z pokoje.
Zítra to nebude tak úplně veselé. Nu, co...budu se těšit z tulipánů, které nám pomalu odkvétají na zahradě, tentokrát se neprojdu pražskými parky a neuvidím modré ODS balonky...nedám si mléčný koktejl v Trafice a nebudu hledat rozkvetlý strom.
A víte co?
Je mi fakt smutno.

Nemám ráda fyziologické reakce ve formě srdce v žaludku nebo v krku; sevření průdušnice a rozmazání řazenky.

Koupila jsem si tu hnusnou fialovou flašku. Jen pro tu etiketu. A je fakt ošklivá.

Chci aby se zítra stal zázrak. Já vím, chci moc.

Záliba v citacích o citech. ROZUMné.

2009-04-28T12:21:00.007+02:00

Facebook - nebudu se k němu nějak obecně vyjadřovat. Trošku ho zkritizuji, ale pak také náležitě vychválím...a zaměřím se na konkrétní případy.

Statusy "přátel" na Facebooku jsou občas šílené. Zvlášť, když si čtete, co právě dělá dívka, s kterou jste chodili do třetí třídy. Stále miluje koně a honí se jí hlavou všemožné zvířecí nemoci a důvody, proč její hřebeček pokulhává.
Stejně tak se mi nelíbí kvízy, které si neustále vyplňuje jeden můj cholerický spolužák - ano, ať si zjišťuje, jestli je v posteli jednička, zda přitahuje dívky bez jednoho prstu na noze nebo třeba jestli to preferuje nahoře nebo dole (což by měl vědět nejlépe sám), ale publikovat to nemusí ;)
Občas zanadávám na nespočet requestů, přiznávám.

ALE

Propracované spolubydliččiny statusy, jako například: "Michaela Vebrová is poised to poison you with her poise: although she suffers from mareklessness, she actually likes water containing chlorine. And has become a third conditional professional."
NEBO
Karibské fotky mé vzdálené příbuzné a statusy starých bratrů skautů z Bělohorského oddílu, mě nesmírně obohacují.
...na spolubydliččin status odpovídám: "Marie Salomonová admires her roomie and thinks she has something in common with her - she also suffers from "lessness" of a person beginning with "mar"."
U fotek z Karibiku se vždycky pěkně zasním a dnešní status Kuduka, skautíka bělohorského, který obsahoval pouze link na výbornou stránku, kvůli které vlastně píšu celý tenhle článek, mě nesmírně obohatil...

Než přejdu k psaní o výše zmíněné stránce, dovolte, abych se vyjádřila k mému virtuální farmaření. Před pár dny jsem ještě pečlivě sázela rajčata, jahody, kukuřici, rýži, pšenici a brambory, ale...jak tak nějak postupně všechno vzdávám, přestala jsem i s tím :)
A ještě něco...jednu dobu jsem chtěla mít v kolonce "Relationship status" něco jako "In a relationship with ...", ale nyní si uvědomuji, že úplně stačilo to "In Relationship"...

A teď už k té výborné stránce - "Personal Development for Smart People"! Četla jsem zatím jen pár článků, ale dva z nich mě zvlášť zaujaly.
Podotýkám, že stránky jsou v angličtině ;)
První: http://www.stevepavlina.com/blog/2005/12/graduating-college-in-3-semesters/
Druhý: http://www.stevepavlina.com/blog/2005/08/how-to-decide-when-to-end-a-long-term-relationship/
- klikla jsem na jeden z článků v "best of", jehož titulek mě zaujal - tedy, ony jsou všechny ty titulky poutavé, ale uznejte, že tento...
...a dovolím si něco odcitovat:

"(...) There will be pros and cons in every relationship, so how do you know if yours are fatal or tolerable or even wonderful? The cons tell you to leave, while the pros tell you to stay. Plus you’re required to predict future pros and cons, so how are you going to predict the future of your relationship? Who’s to say if your problems are temporary or permanent?"
...
"(...) Did the person making the stay-or-leave decision feel s/he made the correct choice years later? If the couple stayed together, did the relationship blossom into something great or decline into resentment? And if they broke up, did they find new happiness or experience everlasting regret over leaving?"
...
"(...) Or a relationship with a workaholic who makes 10x your income? Would you like to know how such relationships tend to work out if the couple stays together vs. if they break up?"
...
"Kirshenbaum explains that where a break-up is recommended, it’s because most people who chose to stay together in that situation were unhappy, while most people who left were happier for it. So long-term happiness is the key criteria used, meaning the happiness of the individual making the stay-or-leave decision, not the (ex-)partner."

- celý ten článek je o knize, která může soužit jako návod pro jakousi "vztahovou diagnostiku"...nakonci je uvedeno asi 11 otázek (z celkových 36), které si můžete položit... Je to vskutku zajímavé :D

Jedna paní říkala, ať nechám rozum pracovat..., ale ať se nesnažím obelhat sebe samu. Někdo jiný zas říkal, že jsem si něco vysnila. Mám pocit, že v některých záležitostech stojí rozum na vedlejší koleji..., i když v případě "vyléční se" by se měl člověk asi přemoci...

Zdá se mi, že je to horší a horší...dnešní ráno bylo zase kritické. Není příjemné se budit se slanýma očima...

Opět jsem nenašla žádný vhodný obrázek...v pátek bude...

Bez kompasu se špatně pluje. Hlavně ráno a večer. A vlastně celý den.

2009-04-25T16:28:00.006+02:00

Hned v začátku bych chtěla poděkovat Vaškovi za pohotovou resuscitaci mého pradědečka počítače. Teď už má jen lehkou rýmičku - "stala jsem se obětí softwarové kriminality". Z toho prý ale bude také brzy vyléčen.
Vašku, máš u mě pivo ;-)

Čas daleko pomaleji utíká a všechno je takové nejisté (některé věci jsou ale jisté až moc). Spousta věcí mi připadá zbytečná. Bez mapy, buzoly, vesel a kormidla pluji neznámo kam. Ač to tak možná nevypadalo, byl takový můj kompas. Zasekla jsem se.

Hází "to" se mnou ze strany na stranu. Chvilku se můžu soustředit a pak dlouho ne. Občas napíšu dobrou slohovku a pak se mi nepovedou dva testy za sebou... Včera večer jsem si vyhlídla pár univerzit, ale nebyla jsem schopná udělat ani jeden úkol... Prý to bude ještě trvat. Ach ano, vím, jaký je ten čas léčitel, a že nic jiného nepomůže...takže mi asi nezbude nic jiného, než se vzdát a čekat...

Venku je převážně hezky a občas se i směju. Ano, venku a mezi lidmi to buďto na chvíli jde anebo to musí jít, takže nemám moc na výběr. Pak vždycky zapluji na kolej, do pokoje nebo někam za koleje na lavičku, kam nikdo nechodí a všechno jde ven. Ještě nebylo dne, který bych si neosolila. Jak řekla jedna paní: "Pěkně se vyplačte. Jedno pozitivum to má - pravidelným a přirozeným vyplachováním očí předejdete jakékoli oční infekci!" anebo "To jste si opravdu myslela, že můžete svůj mozek takhle oblbnout? Zrovna ten váš mozek jednoduše pochopí, že jste si nabrala tolik práce proto, abyste sama sebe klamala. Ne, ne - takhle to nefunguje."

"Reaview" a "Cowboys and Kisses" jsou dva zaručené Anastacia hity, které mě buďto zaručeně uklidní nebo jistě dostanou do kolen... - ano, pochopila jsem nyní dokonale to, co mi Dynamit jednou popisoval. Tenkrát jsem si jen matně vybavovala, jaké to je. Teď už to přesně vím. Je to strašné. "Stojíte uprostřed pokoje a najednou se všechno zastaví. Ve vteřině klečíte na zemi a úplně se vám zkřiví obličej. Špatně si při tom dýchá. A cítíte, jak je každá buňka vašeho těla smutná." No, takhle nějak to popisoval on. ...a já nemohu než souhlasit.

(...)
Waitin' on the day you walk back in my life
Like a new born child, you made me smile
Then stole my heart away
(...)
Why do I keep holding you
When all you do is hurt me?
All my friends say I should let you go
So afraid that I might see
I can't keep on living life like this
Up and down in and out
I wonder, is this world just a cowboy and a kiss?
Or should I choose another?
(...)

Minulý týden v sobotu jsme se byly s Miši fotit. Asi pět hodin jsme v jednom obýváku na bílé a později na černé plachtě vymýšlely všemožné šílenosti. Výsledek stojí za to. A bylo to fajn. Teda, ne že bych se nebála vlézt k tomu fotografovi do bytu, ale nakonec se ukázalo, že je jen zvláštní :D
Časem nějaké ty obrázky zveřejním..., ale k tomuhle článku by se asi moc nehodily ;)

Začala jsem sjíždět seriál...a baví mě to. Aspoň něco..., protože na to musím jít pomalu. Anebo..."to" spíš musí přijít pomalu za mnou... Už se těším, až zas budu ráno ráda vstávat a večer budu moct usnout. Rána a večery jsou nejhorší. A někdy i to mezi tím...

Cituji. Jsem citlivá. Necítím se. A nad stolem mi visí jedna suchá růže...

2009-04-17T22:00:00.004+02:00

Že bych tento příspěvek nějak ozvláštnila, když je dvoustý?

Rozhodla jsem se pro dlouhou citaci z knihy od té, co kdysi měla brouky v hlavě... Dostala jsem ji k Vánocům, ale přes práci do školy, čtení o penicilinu, Marketu Lazarovou a Barona Prášila jsem se prokousala až nyní. Ano, času mám ve čtvrtek více i z jiných důvodů...
Inu, otevřela jsem tu útlou knížku teď, když mi není zrovna hej. Teď, když ať dělám, co dělám stejně si každý den trochu popláču. Teď, když mě spousta věcí vůbec nebaví a nevidím v nich smysl. Teď, když se mi stýská...
Mathias Jung, německý psycholog, mi v knížce "Malý princ v nás" osvětlil nejen některé vskutku zajímavé okolnosti života Antoine de Saint Exupéryho, které tohoto letce-filosofa zajisté ovlivnily při psaní knihy, již považuji za svou bibli, ale také jako by mi říkal: "Koukej!" ...a tak tedy koukám. Zírala jsem do té knížky včera odpoledne a dneska v autobuse. Je protkaná citáty z Exupéryho děl, zvláště samozřejmě z Malého prince. Nejen, že mě láká přečíst si od něj i něco jiného, ale asi si po sté otevřu tu mou stálici.

Tak tedy tuto pasáž jsem si dnes v autobuse založila:

"Růže na planetě Malého prince zraňuje svou krásou, a navíc má čtvero ostrých trnů. Malý princ však, stejně jako každý z nás na počátku svých erotických vášní a erotického utrpení, dosud nedokáže pochopit, že láska a trápení patří neodlučně k sobě, jak se zpívá v milostných písních vrcholného středověku. Ještě je v lásce nezkušený. Ještě nedokáže stanovovat meze. Ještě má sklon dělat z lásky pěstitelskou stanici a formálně zadusit svou růži - svou ženu - skleněným příklopem svých charitativních inscenací.
Školákovi lásky se ještě nedostává dechu na schopnost vztahu. Rezignuje: A tak Malý princ, ačkoli měl dobrou vůli mít ji rád, o ní brzy zapochyboval. Bral vážně bezvýznamná slova, a byl proto velice nešťasten. 'Neměl jsem ji poslouchat,' svěřil se mi jednoho dne. 'Květiny nesmíme nikdy poslouchat, Musíme se na ně dívat a vdechovat jejich vůni. Moje květina naplňovala vůní celou planetu, ale nedovedl jsem se z toho těšit.' "

...

"Tehdy jsem, myslím, nedovedl nic pochopit. Měl jsem ji posuzovat podle jednání, ne podle slov. Obklopovala mě vůní a jasem. Neměl jsem, myslím, nikdy utéci. Měl jsem pod jejími chabými lstmi vytušit něžnost. Květiny si tak odporují!..."
- toto je úryvek z Malého prince, následuje jedna z mých oblíbených vět. Věta, která má něco do sebe. Ale už zde, v černočerné hvězduplné tmě, minimálně jednou zazněla.

...a následuje zase něco od Junga...

"Musím utéci od světa a od lidí, které mám sebevíc rád, abych se v době odloučení mohl otevřít pro nové krajiny své duše a vyvíjet se. O tom, jak bolestný tento proces je, by mi mohlo vyprávět mé vnitřní dítě, kdybych se ho v hlubokém ponoření otázal. Teprve když naleznu sám sebe, mohu se vrátit ke svým milým a milovat svou "růži". Odloučení je tedy vlastně rozpuk - ale je bolestné jako amputace bez narkózy.
Schopnost rozloučení a odloučení je demarkační čárou mezi dětstvím a dospělostí. Děti nesmějí odcházet. Dospělí odejít mohou."

- Kromě faktických informací o životě Exupéryho a úryvků z jeho děl obsahuje kniha Malý princ v nás i takováto autorova zamyšlení.
Báro, tohle se Ti povedlo! Vytáhla jsem tu knížku s tím, že si prostě zase jednou konečně budu číst...a co se z toho vyklubalo? Jako by mi ji tam někdo nastražil... Ještě nejsem u konce. Ke kapitole "Láska" jsem se ještě nedostala. Četla jsem Politiku, Strach (ten byl hodně dobře popsán), Krizi a Dítě ve mně...

Mám dneska smutný den. A taky jsem unavená. Zítra budu mít akční odpoledne, takže bych už měla zalézt do hajan. Aspoň že se mi dneska chce, včera to bylo šílené...
A zase jsem neudělala toho Shakespeara... když už ho ale musím po druhé číst, odcituji něco ze Snu noci svatojánské... Je tam teď pro mě spousta zajímavých dialogů i monologů...dovolila jsem si vybrat tento:

Demetrius: I love thee not; therefore pursue me not.
...
Helena: We cannot fight for love as men may do; We should be wooded, and were not made to woo.

Lepší by bylo, kdybych si dovedla představit, že je tma tmoucí...

2009-04-16T22:12:00.007+02:00

Celé dny mi zní v hlavě jen ta jedna již zmíněná pohádková písnička...ale včera jsem ji na několik hodin vyměnila za Fixu. Skákala jsem a křičela, zpívala a tancovala. Chvílemi jsem dokonce na nic nemyslela, ale jenom chvílemi...

Potkala jsem tam hned několik lidí, s kterými bych vůbec nepočítala. Jednoho kytaristu a zpěváka, který se ještě před pár týdny taky neměl zrovna fajn a teď zabojoval... Jednoho Mišího kamaráda, kterého jsem naposled viděla v červenci na Fixe; Dáši "ženáče"; jednoho Tomáše, co má zvláštní pohled a kdysi vypil hodně mojita; Káju, která už vůbec nevypadá jako metalistka a aby toho nebylo málo, objevila se tam jedna houbička, která u nás učí chemii... Musela jsem se smát.

I přesto, že se mi cestou domů příjemně motala hlava a měla jsem za sebou endorfiní zážitek, myšlenky běhaly v hlavě jako zběsilé. Zvlášť když jsem viděla, co udělal ženáč... Nelíbilo se mi to, ale ještě víc jsem si uvědomila, co jsme to proboha řešili za malichernosti. Znovu jsem mohla vidět, že permanentní zamilovanost nemůže existovat do nekonečna, ale že není tolik věcí, co by spolu dva nemohli zvládnout. - pokud ovšem oba chtějí, pokud jim na něčem záleží, mají na čem stavět a jsou přesvědčeni, že jim je lépe, když jsou spolu.
Už proto mi pak zas mozek pracoval na plné otáčky a pokračovala jsem ve vymýšlení tisíce a jedné teorie. Je to ale stejně zbytečné, protože tím ničeho nedosáhnu. Dovedu si představit, že by pak byl proces smiřování se s realitou o něco urychlen, to je jediné. Asi ale žádná odpověď neexistuje. Nebo třeba ano, ale z nějakého důvodu se ji nedozvím. Co už? Co já s tím nadělám? Můžu dál být, být tu. Můžu si dál zpívat svoji písničku, můžu dál po očku pokukovat, můžu dál doufat v nemožné a můžu si vlastně dělat téměř co budu chtít... Teď už prý můžu i někdy přijít. Ale něco mi říká, že bych ještě chvilku chodit neměla. Mám pocit, že "kdyby se mnou chtěl být, tak se mnou je". Kdyby záleželo jen na mě, já bych přicházela každou chvilku. Dneska už jsem se tu na té židli úplně cukala :D

Ale byla jsem dneska statečná :) A usmívala jsem se, jak jen to šlo... Falešný úsměv taky úsměv!

A včera, včera jsem si zas uvědomila, jací jsou to skvělí lidé. Jakou mají starost, a jak jim není všechno jedno... Říkala jsem si, že nevím, jak moc tomu můžu věřit, ale vzápětí jsem se za to strašně styděla. Vždyť "Kdyby za mnou nechtěli jezdit, tak za mnou nejezdí." -no to mi taky mohlo dojít dřív, že? Přicházela jsem uplakaná z mostu, kde jsme kdysi sedávaly s Miši a odcházela jsem zase o něco víc smířená s tím, že to není tak úplně na mně..., a že nejsem jediná, kdo nic nepochopil a vůbec... Cítila jsem se tak nějak lépe.
Stejně jako dnes odpoledne... Jenže to byl asi nějaký plamínek falešné naděje, který se rozhodl revolucionářsky zasvítit. Takže teď celý večer sedím, a jelikož ráda usilovně pitvám a přemýšlím, zaplula jsem zas do tmy, někde to tam doutná, to ano..., ale... lepší tohle a náhlé světlo, než plamínek a pak tma tmoucí.

Fixa zpívala...

"Chci zařvat, běžet, letět pak Tě obejmout..." - jako jedna z posledních písniček zazněla Trampolína...a to už jsem měla zas myšlenky tam, kde poslední dobou skoro pořád...

"Peréz jde v davu ulicí s nikým se vůbec nebaví, monotónní chůzi nemění, nezrychlí ani nezpomalí...
V parku potká dobrou náladu, a tak ji ihned otráví...
Jde s otráveným výrazem, plive na rozpálenou zem, oči si stále schovává za černým neprůhledným sklem..."

"Měla nůž v břiše - od démona babaje takový vyznání lásky, zpívala...
Co budete dělat až z vás bude taky krev stříkat? Tak jako ze mě tady a teď...
Co budete dělat až z vás bude taky krev stříkat? Nezadržitelně, pořádně..."

...no prostě samé moje oblíbené...jen na ty Samurajský meče - její dlouhý rusý vlasy, co se dotkly jeho řasy, tak se nadechl a neřekl nic - nedošlo. Taky tam chyběla Chanson zpívající Francouzska a nehráli Iluzi (možná je to dobře, ta by mě asi dostala :D)

Ale jinak byl dneska na nynější poměry výjimečně krásný den, jen ten večer jsem měla nějaký smutný...

Víte co? Četla jsem si články z minulé zimy - prosinec a leden a tak...a je to tam, věděla jsem to. Ale teď musí zákonitě přijít znovu ta otázka: "Co já teď s tím?" Já nezmůžu nic...

Písničky...a spousta s nimi spojených asociací...

2009-04-13T10:50:00.007+02:00

Neotevřela jsem ani jednomu koledníkovi a v nočním oblečku jsem se válela v obýváku na koberci... V televizi dávali jednu obyčejnou pohádku. Nic moc. Ale už dlouho mám ráda její ústřední písničku... Bylo mi u níc smutno. Ale to je mi teď vlastně permanentně, pokud zrovna netelefonuji s Vebříky a nekoukám na jejich bílé zuby webkamerkou...

Před chvilkou mi přišel jeden moc milý Velikonoční pozdrav od jednoho frajera s šátečkem...ten mi taky chybí... Tolik jsem toho o něm slyšela, měla jsem tu čest poznat ho a teď...
Jsem zvědavá, jak to dopadne ve středu...Bude to zvláštní. Nedovedu si představit, že by něco takového navrhli naši. Uvidím, kdyby bylo nejhůř, vyřvu se na Vypsané fixe hned pár hodin poté. Snad nebudou hrát Iluzi.

A ta písnička...

Až mě budeš chtít

Až mě budeš chtít, já budu mít, 
co žádný nemá. 
Až mě budeš chtít, jedenkrát. 
Až se budem znát, budem se ptát, 
co nás dva čeká 
Až se budem znát jedenkrát. 
 
Budem chtít lásku na sto let, 
za ní jít a znát ji nazpaměť.  
Co může být víc než mít někoho rád? 
 
Najdem svůj ostrov pokladů, 
na něm já s tebou zůstanu. 
Co může být víc než mít někoho rád? 
  
Až se budem brát, bude znít chór 
všech zvonů světa. 
Až se budem brát jedenkrát. 
Až pak budem chtít - budeme mít, 
co žádný nemá. 
Až svět kolem nás, jedenkrát. 
 
Budem chtít lásku na sto let, 
za ní jít a znát ji nazpaměť. 
Co může být víc, než mít někoho rád? 
Žádný pláč, žádné trápení, 
kolem nás - nikdy už není. 
Co může být víc než mít někoho rád? 
 
Budem chtít lásku na sto let, 
za ní jít a znát ji nazpaměť. 
Co může být víc než mít někoho rád? 
Každý den místo zázraků, 
stačí nám nebe bez mraků. 
Co může být víc než mít někoho rád? 

Budem chtít lásku na sto let 
za ním jít a znát ji nazpaměť 
Co může být víc než mít někoho rád?


Mít rád evidentně nestačí...

Jediný rozumný obrázek (fotku), kterou bych měla zájem publikovat k
tomuto článku, nepublikuji.
Nepřísluší mi to.

Vracím se v čase... Kdybych si oči vyplakala...

2009-04-11T19:57:00.006+02:00

...a jako moře byl můj žal...

Největší problém mi činí asi písničky ze Starců na chmelu...a pak taky z Lotranda a Zubejdy, osamocená jízda v kupé vlaku a procházky po Malé Straně a Újezdu.

Vrátila jsem se z Dolní Lipiny u města Rozbřesku. Bylo to tam báječné. Dostala jsem super ponožky s ovečkou. Jen mě trochu bolela hlava a zdál se mi ošklivý sen...a pořád jsem měla v hlavě to samé.
Ale mám slabost pro Vebří rodinu. Jsou skvělí. To nejde slovy popsat...

...

Mám ráda všechny Tvoje nálady, i ty zamračené.
Mám ráda Tvoje vtípky a poznámky.
Mám ráda Tebe.

Tebe, i Tvou občasnou nedůtklivost.

Miluju Tvůj smích.

Vím, nestojí to jen na mně a jsem tedy asi docela sobecká.

Chybíš mi, moc...

Snad je mu i líp a má větší klid, protože jinak už bych v tom vážně neviděla smysl...

Víte co??? Já jsem si prostě a jednoduše otevřela staré složky v počítači a početla jsem si, co jsem kdysi psala...co jsem psala v březnu a dubnu 2006...
Je to smutné, ale je to tak...cítila jsem se tehdy zhrzená a zklamaná. Byla jsem smutná a neuměla jsem s tím zacházet. Překvapovala jsem svými reakcemi sebe sama... Nechápala jsem a nevěřila... Psala jsem smsky, které jsem neodeslala; psala jsem dlouhé wordové dokumenty a později i na blog... Ano, to tehdy jsem založila Marí's Head. Počátky Hvězduplné Tmy jsou ale smazány. Některé z nich se u mě v počítači ještě zachovaly, a když si je teď čtu, říkám si, že jsem o několik desítek procent silnější. Psala jsem taky komentáře k pasážím z Malého prince...ty jsou ale moc osobní...je tam o růžích, o princi a o tom, jak jsem to všechno vnímala já. S odstupem času je docela zajímavé si to přečíst. Zajímavé a děsivé. Teď se děsím taky. Děsím se, že se mi už nikdy nevrátí...

Pro ilustraci přikládám citace z několika počítačových vypsání... Z dávného blogu nic, to bych neuměla vybrat a vůbec...

"...Ale už mě po několikáté nepřivítá polibkem, ba ani tím sebemenším pohledem. Možná, že pak někdy přes den prohodí velice, ale velice potichu „ahoj“ nebo „čau“. Dneska jsem ho potkala na večeři. Úplně mě ignoruje. Je mi to líto, ale vím, že se se mnou nebaví kvůli tomu, abych to neměla těžší. Bojím se toho, že se teda se mnou „pořádně“ nebude bavit už nikdy. Škoda, je to fajn kluk… ..."

"...Naprosto ze dne na den změnil denní režim a nebylo vidět jakékoliv tápání ani zaváhání. ..."

"...A co by vám dala malá, viditelně neviditelná, zraněná, ale o zážitky bohatší holčička za radu? Neříkejte napořád, říkejte stále ještě pořád. Je to delší, ale pak to možná méně bolí. A když přijde štěstí, jděte do toho po hlavě. Dejte do toho všechno! Jinak si to nemůžete užít a až to skončí, budete stejně zklamaní…třeba ne tolik, ale zas nebudete pamatovat tolik toho nádherného, opravdu nádherného pocitu štěstí. ... A co takhle přestat s tím, že všechno má svůj konec, takových ještě bude, když všichni víme, že konce jsou, ale být nemusí, a takový už žádný nebude. Nebude ani takové štěstí (a to neříkám, že menší nebo větší) ani taková stejná nová poprvé ani takové stejné nové zkušenosti a už vůbec ne takový stejný člověk. Každý je jedinečný. Nikdo vám nikoho nenahradí. ..."

"...A on tam sedí, směje se a pije Sprite. Šťastnější, než kdy předtím…kdo ho zná, si toho prostě musí všimnout! …"

- tak i takové věci jsem tehdy psala... Převažovaly zoufalé výkřiky, ale ty jsou taktéž nepublikovatelné.

Jdu si vybalit batoh. Hezký večer.

Ranní Dolnolipinský strach...

2009-04-10T10:10:00.006+02:00

Včera jsem dorazila do Dolní Lipiny u města Rozbřesku, poznala konečně legendární babičku a hrabala listí. Cesta vlakem byla docela nudná. Chtěla jsem číst, ale pořád jsem poklimbávala. To je asi dobře, protože mám hlavu tak akorát k prasknutí...
Za ten týden, co ten, jenž je před N. nepíše na dobrou noc a dobré ráno, nedává pusu na snídani a nemůžu za ním jen tak přijít, i když je hezky a hned bych ho chytla za ruku a vytáhla na přehoz, jsem se moc nepohla z místa. Prý se mu stávám vzdálenější. Co k tomu říct...? On ode mě asi nechce slyšet nic, jinak by neodcházel...
Bojím se, že na mě zapomene. Že budu jednou z mnoha holek v sukni a s výstřihem. Že už nikdy nebude mít chuť mě jen tak vidět... Že...

Za ten týden jsem tolikrát šáhla po mobilu a začala psát sms-ku...tolikrát jsem uložila mail do složky koncepty a tolikrát jsem se musela držet, abych se nerozběhla a...
Vždycky to bylo o tom samém. Chtěla bych, aby věděl, že jsem pořád tady. Že mi chybí. Že se mi bez něj špatně směje. Že kdykoli by přišel, povídala bych si s ním (o což prostě nestojí, chápu...). Že kdyby ho za pár měsíců napadlo mě vidět, může se klidně ozvat sám... A já nevím, co ještě...

Dneska jsme spolu měli odjíždět pryč. Myslím, že by se tím spousta věcí vyjasnila. Upekla bych mu koláč a v noci bych se přitulila...to už taky asi nebylo to, co chtěl. Sobecky jsem si šla za svým a neohlížela se na něj? Když jsem se na něco zeptala, často nepřišla odpověď... Kruci... Teď už stejně sama nic nevyřeším. Láska je tvoření - každou minutu musíme o ní usilovat... Oba.
Ale je to celé nešťastné. Takové hezké prázdniny jsme mohli mít..., ale to se mu asi taky nechtělo. Tak proč celou dobu nic neřekl? Všechno je řešitelné. Jen se musí chtít. Nebyla jsem dost dobrá, tak nechtěl... Chce být sám anebo jen nechce být se mnou? Odpověď je bohužel asi jasná. A moc mi nepřidá... Nejsem totiž z těch, co by si řekli, že když mě nechce, tak za to nestojí. Znám ho tak dlouho, že vím, že za to stojí.
Takových moc není. Takových, co nosí tulipány, doprovází domů, starají se a pečují, otevírají dveře, jsou věrní a rozumí vám. Je pravda, že poslední dobou to nebylo úplně růžové, ale všechno to mělo řešení. Ehm, očividně nemělo, protože do toho už nechtěl investovat...což je škoda, jelikož jsme měli dle mého názoru pěkně našlápnuto. A ten vánoční dopis, v němž bylo ono zakázané slovo...co se stalo mezi koncem prosince a dubnem? Kde nastala chyba? Byla jsem možná moc kritická... Z rádia hraje Angie a mně je smutno...

Má hvězduplná tma má zataženo. Chci utéct někam daleko... Dlouho jsem se necítila takhle mizerně.

Takového času…a takových snů…

Když nad tím teď tak přemýšlím, je jaro. Stejně jako onehdy. Na jaře bývám nejhorší. Možná, že jsem si to ani neuvědomovala, ale třeba to bylo i těmi náladami... Království za lásku, za slova, za omyl!

Z pavoučí sítě uletivší motýli

Zmizela láska, zmizelo snění...
zmizelo sladké opojení.
Když naposleds' mě hladil po šíji
a já cítila v břiše motýly,
věděla jsem, že je to ze zvyku.
Vzdorovala jsem tomu návyku.

Nešlo to lehce, nejde to ani teď,
odolávat pokušení, necítit Tvůj tepý dech.
Když slzy kanou do polštáře,
to už i pavouk síť svou páře,
by našel místo, kde je děravá.
Tak jako já si tiše nadává.

Pak o půlnoci s havou skloněnou
rozmlouvat nejde již ani s ozvěnou...
Byls' skoupý na slovo, ale vždycky jsi tu byl,..
Království za lásku, za slova, za omyl!
Paprsek dopadá na zídku v sadu jako kdysi,
kde je mé druhé já? Potichu popláči si.

Korunní s kapkou lásky...

2009-04-07T22:45:00.007+02:00

Tak mám svojí vodu. Májovou. A na etiketě má rozkvetlý strom a nápis "Bez lásky uschnete".
Krásné. Asi by mě s ní měl někdo polít. Pomalu usychám.
A co vlastně budu dělat 1. Máje? (řečnická otázka, zůstává bez odpovědi...)

Chybí mi. Chybí mi můj vrchní zalévač. Už mi nepřísluší ho takhle nazývat..., ale představa, že si najde jiný strom, mě upřímně děsí.
Mám takovou chuť za ním jen tak jít a povídat si s ním...jenže...povídala bych asi jen já. A k tomu...asi bych ani já nepovídala, jak se mi vždycky rozklepou kolena, když ho vidím. A ke všemu...přesně proto se mnou není. Nechce, abych s ním byla, abych za ním chodila a abych se s ním nedejbože bavila...Takže by to bylo neskonale hloupé. A nedůstojné. A vůbec. ...proti celému konceptu jeho rozhodnutí.

Naštěstí mi malá Tylli zvedla náladu, protože dneska to byl boj.
Nejen, že jsem za necelý týden zhubla 3 kila ani nevím jak, ale pořád mě bolí hlava a nemůžu se na nic soustředit...nemluvě o tom, že téměř nemohu poslouchat hudbu. A pomalu to přestávám dobře snášet. SAMOTNOU mě udivuje, jak často se usmívám, protože uvnitř to bolí a svírá. Takové prázdno...

Celý tento článek měl původně informovat pouze o existenci té nové vody...
...jenže...jaksi...ty asociace...spojeny s tím, že stejně celé dny na nic jiného nemyslím...

Časné ranní vstávání aneb Tělesná schránka se zvedla z postele. Brzy.

2009-04-06T06:40:00.006+02:00

Znám ho od svých třinácti.
Dala jsem mu kus dětství, nejšílenější puberty, ale i první jisté kroky a rozhodnutí. Emoce, city, čas...stud...

Je mi smutno, co víc říct... Dýchám, ale hlava tak bolí...a uvnitř svírá cosi jako prázdnota. Utekl ze mě, ale já mám pro něj vyhrazeno takového místa...

Když mi včera ten usměvavý dvoumetrový vychovatel položil ruku na hlavu a zeptal se, co je, píchala jsem zrovna špendlíky do nástěnky. Řekla jsem, že nic a pak mi pomalu začaly stékat slzy po tvářích.
Jsou to takové návaly. Nepláču celý den, většinou mě to popadne na dvě minuty, ale předtím i potom se nemohu soustředit a myšlenky běhají hlavou jak šílené...

Hlavně ať prý moc nemájuju. A já si říkám, hlavně ať to nedopadne jako kdysi...

Děkuji maminko, děkuji tatínku...obdivuji Vás.

Omnia vincit amor?

2009-04-04T12:20:00.005+02:00

To, co cítím, se nedá popsat slovy.
Strach, smutek, něco uvnitř mě svírá, každou chvíli mi začne hrozně bít srdce a dech se krátí...
Zní to přehnaně, klidně tomu nevěřte, ale je to tak.
Mám strach ze všech těch fotek, ze všech vzpomínek, ze všech volných minut, prázdnin a slunečných dnů.
Nedovedu si představit, jak budu fungovat. Bojím se, že jsem právě ztratila drive. Kus sebe. Chyběl mi, i když stál vedle mě. Myslela jsem si, že na všechno vyzraju prací, i z bezpečnostních důvodů jsem si toho nabrala tolik..., ale teď se bojím, že jsem se zastavila. Já jsem se zastavila a všechno kolem jede dál.
Jak dlouho to bude takhle neskutečně bolet? Proč teď, když začlo jaro? Proč teď, když budou kvést tulipány? co budu dělat 1. Máje? Klepu se.
Čtu maily, čtu maily, v nichž jsou viditelné smíšené pocity, ale i zklamání těch, kteří ho mají nejradši.

Dlouho jsem nepsala.

Je mu líp? Je šťastnější? Prý, že mně bude lépe. Není. Určitě se časem zase usměju, ale ne tak, jako s ním. Dala jsem mu všechno, všechny poprvé, všechny nejcennější chvíle, spoustu emocí a citu. Dal mi lásku, oporu, hodiny smíchu, nespočet krásných okamžiků... A teď tu není.
Budu vedle něj s pocitem, že je tak blízko a stejně ho nemohu mít.
Ještě minulý pátek chtěl, abych mu napsala, že jsem v pořádku dorazila domů. Tento pátek už ho to nezajímalo. Ještě ve středu mi psal na dobrou noc...vždycky říkal, že to není ze zvyku, ale proto, že mě má rád. Ve čtvrtek už nenapsal. A nenapíše. Ale rád mě prý má. Bolí to. Moc.
Posledních čtrnáct dní jsem psala básničky a přemýšlela o nejhorším. Ale tolik jsem věřila...
Prý, že mohu kdykoli přijít..., ale jak ho znám, tak on určitě nepřijde. A už se ani nebudeme moc potkávat. Po tak dlouhé době to bude těžší, než si vůbec dovedu představit. Samozřejmě pro mě.

Věřím tomu, že má city. Každý je má. A jestli mě má rád, musely ho ty mé slzy tak bolet...nezaslouží si to. Někteří dokonce říkají, že on si nezalouží mě (dokonce i jeden, od kterého bych to nikdy v životě nečekala, protože ho bezmezně miluje). Že prý se k sobě nehodíme, říká on. Máme se rádi, říkám já. A kdybychom jenom trošku chtěli...kdyby jen trošku chtěl.
Na nikom mi tak nezáleží, jako na něm. Snad mu bude lépe. Jen ho nechci úplně ztratit, když se máme rádi.
Jedno je ale jisté, zranil mě. A moje čtvrteční slzy (a možná i ty z jiných dnů) asi zase zranily jeho... Tak jsme se zranili navzájem či co... To bylo zajisté zapotřebí, že?

Hrošokožec a Spolubydlička... Dam a Miši... Děkuji.
Zase se na chvíli odmlčím. Čím delší text, tím více slané vody v klávesnici...
Zhluboka se nadechnu...a...už mi zase šíleně bije srdce.

Barvičky tentokrát nejsou zapotřebí...a venku je tak krásně...úplně na červený přehoz. Sama? Ne.

Přemýšlela jsem o věcech

2009-01-01T21:28:00.012+01:00

Nadpis může vypadat dosti zvláštně - inspirovaly mě vzpomínky. A ono to taky není divné, ono je to zvláštní. Není žádné výročí. Prostě jsem si jen tak sedla a přečetla si šest dopisů od jednoho a téhož člověka, jež je před N. Nastřádaly se mi tu. Jeden je dokonce z roku 2006, ostatní pak nejspíš z roku 2008 a jeden ze září 2007. Nejen, že bych je dokázala seřadit podle data vzniku, protože je v nich vidět někdy až neuvěřitelný vývoj, ale ony mě dokázaly úplně paralyzovat. Není neobvyklé, že by mě snad něco rozplakalo, ale tohle je něco jiného. Pláču, ale jinak. Ej, to je bomba!

Posledních pár dnů jsem strávila s ním. Jak za ním dneska zaklapla vrátka, už se mi stýskalo. Bude se mi těžko usínat a když mi bude zima, budu moct tak akorát odvzdušnit radiátor pečlivě schovaný za stolem...dneska už se k nikomu nepřitulím. Babička bude spát v bráchově posteli a má věčně neprokrvené nohy, ta by mě tak akorát studila. A jinak je barák prázdný a nevytopený.

Stal se neoddělitelnou součástí mě. Zastřešuje celý můj svět. Ano, má pravdu, hodně se toho změnilo...
Děkuji Ti, Ty jenž jsi před N. Za krásné prázdniny. Za ten dopis, na jehož konci jsem se celá chvěla... Víš, když otevřu ten z února 2006 a ten nejnovější, mají něco společného. V těch ostatních to slovo není. Netroufnu si ho psát. Bojím se ho říkat. Zní nádherně, občas nedosažitelně... Tak uvidíme... Inu, dovedeš se mnou divy a máš ohromnou trpělivost.

Dlouho jsem nic nepsala. Jednak nebyl čas, ale jak říká spolubydlička, to je jen chabá výmluva, jelikož čas vždycky je. Kdybych se tedy měla odvolat na něco jiného, tak se také absolutně změnil můj denní režim, zaměřila jsem se na jiné věci...a jak si doufám všimli i jiní, detoxikovala jsem se. Částečně. Od toho nejhoršího. A pokud to takhle půjde dál, za chvíli už nic nepoznám..., ale klepu na zuby... Je to dobré, jen alkoholu se stále zdravě bojím ;)
Jenže po tom, co jsem dneska seděla v obýváku s počítačem na klíně a líně přemítala nad tím, že jsem se za těch pár dnů volna totálně odpoutala od jakékoli biologie, angličtiny a podobného...nechtěla jsem tímto směrem své myšlenky dále ubírat, a tak jsem začla zběsile surfovat. Chtěla jsem se proklikat blogy, které jsem ještě v říjnu minulého roku navštěvovala. Jejich adresy jsem si samozřejmě nepamatovala, takže jsem zabrousila sem... Proklikala jsem odkazy, uviděla pár PFek a zamrzelo mě, že jsem si taky s nějakým nevyhrála. Pak jsem ale vesele prokrastinovala (vysvětlení tohoto odborného termínu najdete v nově umístěném videu) dál a zamířila jsem do pokoje, abych nejnovější dopis zařadila mezi jeho kamarády na poličce. Nedalo mi to, otevřela jsem je jeden po druhém...a byla jsem z toho tak na měkko, že jsem se zas dostala do psacího stavu.
- ano, ano...po přečtení posledních pár vět jste si zajisté museli všimnout, že jsem vyšla ze cviku. Svaly na prstech ochably. Článek je slabší. - Zato já si připadám o něco málo silnější...;)

Minulý rok byl krásný. Mnoho poprvé.
Například první vysněné prázdniny, jestli vás to zajímá O:-)
A včera jsem ještě úplně ke konci roku zcela poprvé plakala lítostí do telefonu mamince - první Silvestr bez rodičů, to dá taky pořádně zabrat ;)
Také minimálně jeden konec.
S bílou dobrou náladou. Což je také chvályhodné.
Ráda bych dále pokračovala tímto směrem. Docela se mi líbí. Má to vzrůstající tendenci s občasnými prudkými či pozvolnými, ale i tak ne moc znatelnými propady...občas vše stagnuje... Tohle beru. Stačilo by jen trochu méně malých zklamání a podobného... Ale vlastně bych nic neměnila.
Už se tolik nedívám zpět. Na některé pěkné věci si moc ráda vzpomenu, občas mám své sentimentální chvilky, ale jinak už jsem asi za zatáčkou a přede mnou je vidět nějaké světlo na konci tunelu! Nebo je to třeba jen osvětlení...nemám pocit, že bych byla ještě úplně venku :)

Doufám, že jste měli veselé Vánoce a přeji šťastný nový rok.
S celou svou zoologickou - lvíčkem, slůnětem, opicí, zebrou, psíkem, kočkou a všemi dalšími :o)

Dovětek 2/1/2009
Děkuji, drahý, žes' mi to tu dal do pořádku :o)(o:

Dáma s oteklýma očima

2008-10-08T22:50:00.001+02:00

Pláči. Běduji. Bojím se. A nepíšu tři tečky. Nemám pocit nějakého pokračování. Jako bych se vracela nazpět. Takže mínus tři tečky. Minimálně tři. Tři tečky prý v eseji nevypadají dobře. Nedokončená výpověď. Já tu svou ukončuji. Tedy, lépe řečeno, myslela jsem, že už byla z velké části ukončena. Nejspíš jsem se mýlila. Je mi mizerně. A nechci do postele. Rozběhla bych se někam daleko a strašně moc křičela. Nekřičím. Připadá mi to trapné. Nesměju se. Nejde to. Pláči. Nejde to zastavit. Pláči. Nevím proč. Tuším. A pak vzpomínám. Na počátek jara, nebo spíše konec zimy před necelými třemi lety. Na minulou zimu. Na nejkrásnější prázdniny. A klepou se mi kolena. Jako by mi to všechno něco připomínalo. Nemohu s jistotu říci, že je vše jak má být. Minimálně něco není v pořádku. Povšimněte si slova "jistota", jež jsem zmínila výše. Jak často jste ho tu už viděli? Zní tak rozhodnutě a jednoznačně. Überraschung. Ne, už nebudu mluvit sprostě. Jediné, na co jsem se moc nepřipravila je zítřejší test z němčiny. Ani vlastně nevím, jestli mi ho dá. Ani vlastně nevím, o co tady jde.

Jsem zlá. Jsem protivná. Jsem ubrečená. Je mi to líto. A nakonec je mi líto, že je mi to líto, že je mi to líto... první tři tečky. Ale tyto nevěstí nic dobrého. Polymer. Kruh. Myšlenka je motýl. A ... tu není úplně pořád. Kóduji. Ale některé výrazy se zakódovat nedají. Možná tak morseovkou. Ale tu každý zná. Tak místo nich nevkusně vkládám tři tečky, ač vím, že je to vlastně prostě jakoby jedno.
Měla bych být tou, na niž se těší. Měla bych (pro něj) být něčím jedinečná. Co je jedinečného na oteklých očích? Na hledání zapomenutých kapesníků? Na zamračeném výrazu a únavě? Není se čemu divit. A tak se bojím. Prázdno v hrudním koši. Nenaplněnost. Ať dělám co dělám. Pulzující spánky a plné slzné kanálky. Rozšlápnuté brýle a vztek. Mimochodem, ty brýle sem vůbec nepatří. Svíravý pocit. Chvěji se. Co když se něco stane??? Jak tomu mám zabránit? Udělala bych cokoli... A ty tři tečky mě děsí, to se musí nechat. Trápení. Už jen to, že nejsem schopná nosit své kapesníky a neustále ho o ty jeho obírám. Absurdní, že? Ještě, když se takhle znám. Ale kdo by to byl tušil, když zabavíte, nakrmíte, vykoupete, napojíte, uspíte a celý den se těšíte. Těšíte se na ten pohled do očí neidentifikovatelné barvy, kterou máte sami též. Těšíte se na ten úsměv a jakékoli slovo, které vypustí z úst. Jedno, dvě, dvacet. Slzné kanálky pracují na plné obrátky a pak už vy: jedno, dvě, tři, sto. a pak už není ani to jedno, dvě, dvacet. Pak už je polymer.

Omnia vinct amor. Fortasse.

Šedá poklička. Shon. Protivné drobné neshody.

2008-10-05T13:15:00.000+02:00

Je tomu měsíc, co jsem psala naposledy a už tehdy, ač to byl teprv začátek školy, vše vypadalo jako ohromná honička...a ona také je. Ještě jsem ani jednou neotevřela svůj feferonkový sešit, abych napsala, co mě pálí, i když je toho mnoho a mnoho... A už vůbec jsem se nedostala k tomu, abych se pohodlně usadila a vše vyťukala. Nebude tomu tak ani dnes, jelikož už toho mám na vyťukávání tolik, že to "vše" tento článek zajisté nezahrne.
Pondělí do šesti s tím, že mě část hodin uspává a angličtina přesvědčuje o tom, jak jsem hloupá. V šest večeře, od sedmi studijní doba a pak zbývají dvě hodiny, které občas rozdělím mezi učení a toho, co je před N, jehož čím dál tím více obdivuji za to, jak mě snáší... Úterý trošku kratší, jenže pak hned sbor do půl sedmé a následuje to samé, co v pondělí. Ve středu o hodinu více než v úterý s k tomu na konci otravná hudebka, což je dvou hodinová ztráta času. Pak chvilka volna a od půl sedmé malá Tylli, což je relax, ale i pěkná makačka - alespoň ale přijdu na jiné myšlenky. Pak dám tomu, jež je před N. pusu na dobrou noc a mezi desátou a půlnocí si jako každý den dodělávám úkoly a těším se do postele. Ve čtvrtek do pěti a pak jsem neschopna pohybu...většinu zbylého času, kromě studijní doby, trávím s drahým a snažím se nemyslet na školu, což se málokdy povede... V pátek se těším domů, a když dorazím do Černé Díry, vrhám se na ledničku, gauč a většinou opět úkoly... Minulou sobotu jsem dvanáct hodin psala esej na dějepis a v neděli balím, snažím se dát do pořádku a alespoň minimálně si odpočinout...většinou ještě dodělávám úkoly... Ehm, zní to zběsile...a zběsilé to také je. Občas mě to baví, ale někdy jsem vážně dost unavená. Často se divím drahému, že to se mnou ještě vydrží, i když upřímně řečeno, s ním to teď také vždycky není úplně idylické, takže to máme skoro vyrovnané...;o)

Nyní se čím dál tím více pozastavuji nad tím, jak naše "zaploťácká peněženka" rozděluje stipendia... - a to jak tak gymnaziální, tak ta budoucí vysokoškolská... Poslední dobou narážím stále jen na nevděk ze strany těch, kteří dostávají 100% příspěvek a je mi to líto. Někdy si přeju, aby to te "zřizovatel", jak se u nás mluví o majitelích peněženky, slyšel(a). Uráží mě to, demotivuje a jsem z toho rozpačitá... Pořád přemýšlím nad tím, kde je nějaká hranice, zda jednou pohár přečete, a jaký účel to všechno vlastně má. Jedna věc je ono poslání školy a druhá ta, jak moc si ona nadace a škola dohromady dávají pozor na zacházení se svými prostředky. Inu, někteří si z toho všeho nic neodnesou, to je jejich věc, ale tak trošku to odnesou i ti, kteří se mohou nsažit jak chtějí a stejně na tom budou pořád stejně. Zdá se mi, že většina těch snaživých pracuje už pouze na svůj vlastní motorek...nic jiného je moc nepodporuje. Zatímco pro "ty druhé" se dělá vše možné i nemožné a oni si pak vesele štěbetají něco o užívání života, šprtech a tý zasr*** škole...
- No, tak to by byl jeden z mých nespokojených výlevů...

Upřímně řečeno, nemůžu se dočkat, až budou ty podzimní prázdniny, jež nám prodloužili o ředitelská volna. Konečně si zas jednou pořádně užiju toho, co je před N a snad si i trochu odpočinu. Do té doby budu totiž asi docela dobře zmožená a hlavně budu mít za sebou Pýchu a Předsudek, což je kniha, která mě po necelých padesáti stranách dokonale vyčerpává a mám z ní podobný pocit jako náš učitel angličtiny - "Proboha, ať už se konečně vdá!"...
Těším se na to volno. Vyjdeme si s milým někam do Prahy, proválíme hodiny a popovídáme si o něčem jiném než je škola, učitelé, spolužáci a školní jídelna...-těmto tématům se bohužel v běžném pracvním týdnu člověk moc nevyhne, ale občas jsou mírně destruktivní a nic dobrého nepřinášející. Drobné rozepře a nespory mě nikdy nedokážou moc nakopnout k další práci a vždycky se spíš bojím, aby se něco nestalo. Nejvíce pak přemýšlím nad tím, že to vše bylo úplně zbytečné, a že se máme rádi, a že takové malichernosti jsou úplně nepodstatné...jenže, právě takových blbostí se nejvíce bojím...a je to zamotané a v kruhu. Nakonec zas přijde něco podobného a mně se pak zdá, že je týden plný těch drobných neshod a školy, je mi to líto a má nálada se pohybuje hlouběji než na body mrazu...
Čímž se dostávám k tomu, že začátek září byl teplý a přívětivý, zlaté slunce vážně zářilo, ale teď už je pár týdnů pěkná kosa a pošmourno. Šedo. Poklička. Nemám to ráda. Dnešní den je jeden z mála těch pěkných, a jako naschvál je to zrovna neděle, kdy nemám s kým jít na procházku a drahého uvidím až když už se bude stmívat...
V září došlo taky k jednomu velkému zlomu. Milý pojede s námi na hory a já pojedu s milým. Ta první informace je podstatnější;) Nečekala bych to...:) A mám z toho radost. Sice si to ještě nedovedu moc dobře představit, ale myslím, že to bude krásné...doufám, že to bude krásné...:o)

Miluji Tě, můj milovaný zlatíčku. Vím, občas je to se mnou celé takové protivné, ale...ohromně mi záleží na tom, aby bylo všechno v pořádku. Trošku se bojím. A taky se moc těším na všechny ty společné prázdniny;o)

Tak...a více snad zas někdy. Doufám, že dříve než na měsíc. Bylo mi opravdu neskonalým potěšením zas chvilku vyťukávat:)

Přecpáno. Ukončete prosím výstup a nástup - z nuly na stovku za krátko...až to se mnou trošku zatočilo.

2008-09-05T20:15:00.002+02:00

Z FreshFilmFestu, a vůbec z města Rozbřesku, jsem se vrátila živá a zdravá, jak jsem později zjistila, tak chudší jen o jedno labello, ale i to je ztráta. Na poklidné loudání v lázeňském městečku a hodiny (některé i zívací) v kinosálech, budu teď asi ještě dlouho a ráda vzpomínat.

Den po návratu byly prázdniny definitivně u konce, a tak jsem byla v neděli naložena tím, co je před N a uháněli jsme za pletivo. Umístění pokoje se nezměnilo, už je docela zabydlený a stačí dovézt snad jen zahory. Dneska jsem nám byla koupit látku na závěsy, takže tam bude ještě útulněji, ale moc se v tom pokojíčku neohřejem, jelikož ten rozvrh, co na nás v pondělí čekal, to byla vážně síla...ještě teď se z toho někteří vzpamatováváme.

Minulý rok jsem se směle zapsala na všechny semináře, které by se mi mohly hodit a těšila jsem se, jak zas budu chodit na sbor, zpěv a jógu, ale teď občas sama sebe proklínám. Ano, mám v rozvrhu pokročilou němčinu s přípravou na certifikát, druhý rok španělštiny, laboratorní biologii a rozšířenou fyziku, jenže díky tomu mám taky jednou do šesti, pak zas do pěti a někdy do půl páté. Myslím, že by mohli pro takové blázny jako jsem já alespoň zrušit ten otravný tělocvik... K tomu všemu ještě ten sbor, filmový klub, občasná návštěva německé konverzace a jednou za měsíc do divadla...a latina už se mi tam nevešla... ani nebudu mluvit o nějakých vycházkách či dokonce výjezdech do Prahy... možná tak v létě a na jaře na hodinku out of gate, ale s Prahou ve dvou moc nepočítám, protože drahého rozvrh jako by se snažil zaplnit všechny mé mezery, a tak máme něco zrcadlový obraz toho, co mám já... Pěkné.
Předtím bych řekla, že návrat do školy proběhne v klidu, a taky to tak i celkem bylo. Všude kolem klid, jen každý pořád někam spěchal, ale ve mně se to mlelo jedno přes druhé, páté přes deváté...a tak jsem občas ronila slzy jak hrachy a vlastně jsem ani nevěděla proč anebo věděla, ale bylo to zbytečné, protože tím jsem tomu vážně nepomohla, spíše naopak. Jsem možná přecitlivělá, ale někdy není chyba jen na mé straně..., jenže co já s tím zmůžu, když to ani nedokážu natvrdo říct? Tak jsem pak vždycky přišla na pokoj nejdřív šíleně naštvaná a pak se to celé přehouplo do smutnění, že jsem zas něco udělala špatně... Začarovaný kruh. Jako bych se pořád, v jednom kuse, něčeho bála. Už můžu spát, už mi není špatně. Jen mi občas ztuhne krční páteř, zabolí hlava a hlavně jsem pak smutná. Protivná a ufňukaná.

Tak, drahý, promiň. Ono se to nějak zlomí. Doufám, že co nejdřív, jelikož i mně samotnou to dost otravuje...a pak nevím cestu ven, když je mi nakonec líto, že jsem s Tebou byla smutná, tak jsem nakonec zas smutná a vůbec...učiním tomu přítrž. Sice ještě přesně nevím jak, ale zvládnu to:) A až se to zas všechno trošku zajede, usadí a ustálí, až budu vědět, kdy kam jít a co kdy dělat, bude to zas v pořádku. Ty ses taky občas tvářil jako kakabus...a do toho jsem přišla já se svojí "super" náladou a dohromady to občas nebylo úplně ono...a to jsem se pak bála...A už dost! Vždyť se vlastně nic nestalo, jen to nejde tak rychle a jednoduše, jak jsem si myslela...vlastně už jsem na to všechno ani nemyslela...(chyba?) No, ono se to připomnělo samo...
Složení naší buňky se z poloviny změnilo, ale já a spolubydlička jsme stálice. Čtvrtý rok spolu a pořád si ani moc nelezem' na nervy:) Naproti Terez a poloAmeričanka, zvykáme si:) Vlastně i přesto, že jsem se v pátek vracela vážně dost unavená a asi pořád ještě docela smutná, těším se na zítřek... Čím dřív se to všechno ustálí, tím líp.

Doma docela dobré. S maminkou budeme šít ty zmíněné závěsy a kromě toho, že jsem deska strávila asi dvě hodiny nad angličtinou, nedělala jsem skoro nic a až teď se chystám k žehličce.

Příští víkend odfrčím do Vyškova pomáhat spolu s částí třídy na Dny evropského kulturního dědictví. Paradoxně budeme v rámci této akce překládat z angličtiny do češtiny tchajvanský film, instalovat tchajvanskou výstavu a komunikovat s tchajvanskou návštěvou... Oslavím tam Májovský svátek (doufám, že o něco lépe než minulý rok doma) a snad si taky trošku odpočinu, jelikož pochybuji o tom, že příští týden bude méně náročný než tento, takže to budu potřebovat. Místo EDIE expedice za čtrnáct dnů, půjdu nejspíš na alergo domlouvat omluvenku z toho úmorného tělocviku a dál už nevím nic...
Chtěla jsem vlastně hlavně napsat to, že FFF byl úžasný, že děkuju spolubydličce za nocleh a stravu a taky to, co se mi honilo hlavou celý týden, a jak jsem to po večerech parádně nezvládala...Chtěla jsem to dostat alespoň touto cestou částečně ven z hlavy... Miši neodpovídá na icq (asi má taky pořádnou honičku) a spolubydličku netřeba více zatěžovat nářky.

Tak jsem si tak znova uvědomila, jak bez řádu ztrácím kontrolu, což mi není příjemné a jak jsem bez jistot bezradná a nesvá...

Abstinence a krásné prázdniny u konce :)

2008-08-26T20:51:00.000+02:00

Takže... Dvakrát za sebou se mi teď špatně usínalo, protože mě nikdo nezahříval, nikdo mi nedal polibek na dobrou noc, nikdo mě nepohladil, nikdo ... Tak strašně jsem si za těch pět nocí zvykla... A co teprv za ten rok:o) Každou chvíli se mi chce křičet juchůůů;o)

Chata dopadla tak nějak podle mých snů. Teorie těšení tedy znovu selhala. Oooh, jak jsem za to ráda:) Všechno se celkem pěkně povedlo. Sice jsme v noci z dvacátého na jednadvacátého byli dost unavení, takže jsme si v půlnoci předali dárečky a v objetí usnuli...se slovy "Už je to rok, víš?" a jim podobnými... Každý den mnou minimálně jednou procházela taková ta silná vlna štěstí a pohody:o) Naučila jsem se ping-pong (to u mě znamená, že ho při své sportovní nemotornosti sice pořád hraju nejhůř na světě, ale už se do toho míčku trefím), znovu jsem držela v ruce tenisovou raketu (a místo toho, abych se ze všech sil snažila hrát co nejlépe, přemýšlela jsem nad tím, proč se raketě říká raketa a co má ta pálka společného s raketou, coby dopravním prostředkem kosmonautů) a zjistila, že si z posledního tréninku, který jsem podstoupila naposled asi v pěti letech a to jen proto, že mi máti slíbila zmrzlinu, nic nepamatuju... Pohybu bylo až dost, a tak se mi někdy zdálo, že to s tím sportem moc přeháním..., ale jídla jsme zkonzumovali taky hodně, takže nakonec bylo vše v absolutní rovnováze...

Jo, jo...v rovnováze...až na jednu věc. Dalo by se říci, že abstinuji. Bílá dobrá nálada definitivně došla a protože hladina klesá tak po pěti dnech, ze začátku jsem nic nevnímala. A před pár dny tepr začal ten opravdový detox. Brala jsem ty prášky v různě vysokých dávkách asi tak rok a půl... Takové malinkaté tabletky... Kdo by řekl, že si na ně tak zvyknu(?). Ještě teď si pamatuju, jak jsem po nich první týden usínala, a jak se mi motala hlava. Pamatuju si i to, jak mi zvýšili dávku a asi hodinu jsem viděla mlhu a pak pár minut vůbec nic. Neměla jsem chuť k jídlu (což byl buď vedlejší účinek nebo projev nemoci). Teď často nemůžu spát, večer ležím a nevím, zda mi je horko nebo zima...klepu zubama a cítím se divně, zoufale (jediné, co mi pomáhá je, že se opakovaně přesvědčuji o tom, že ve skutečnosti zoufalá vůbec nejsem). Častěji mě bolí hlava. Krční páteř jako by mi úplně ztvrdla. Pořád bych jedla. Potím se víc než obvykle. Tak asi tak mi je.
Dneska jsem vytáhla velkou tašku na všechny ty nezbytnosti všedního života, které si musím zabalit do školy a při prohrabování mé osobní školní lékárničky, která byla celé léto uložena v šuplíku, protože ta domácí je o něco rozsáhlejší, jsem našla nejspíš můj úplně poslední kousek bílého plata s těma malýma pilulkama. Dokonce jsem si musela pro sebe nahlas říct, že i když jsem na tyhle nějakým nedopatřením zapomněla, už jsem prostě skončila. Všechno jsem dojedla a tohle můžu třeba zdarma darovat do školní lékárny nebo "nepoužité léčivo vrátit do lékárny" nebo já nevím co... Spíš udělám to druhé, jelikož jsem to chtěla udělat vždycky a nic se k tomuto poprvé nehodí více, než bílé a ještě bělejší tabletky. U nás doma je nikdo do úst nevezme a někomu můžou pomoci z nejhoršího. Pro mě byly něco jako analgetika...sice ne ta úplně nejsilnější, ale kdo ví, co by se mnou bylo, kdyby... A za chvilku to snad budu mít z krku, když se nic nezvrtne...a snad už nikdy víc.
- dlouho jsem přemýšlela, zda to sem napsat. Zda alespoň z části osvětlit pojem "bílá dobrá nálada". Sice většina z těch, co to tu možná čas od času čtou, ví, o co jde, ale i tohle chtělo ven. Vlastně, pokud je tohle Marí's head, mělo by to tu stát bílé a jinak barevné na černém, protože ta účinná látka dost dlouho pomáhala mému mozku.

A drahý se mnou byl rok. Rok tomu bylo někdy na přelomu 20. a 21. . Rok od té nečekané a dlouhé večerno-noční návštěvě v Černé Díře. A drahý se mnou ještě pořád je.
Děkuju, Ty, jenž jsi před N. Už jsem to minimálně jednou psala...Byl to ten nejkrásnější rok mého dosavadního života. Tolik trpělivosti, co jsi se mnou musel mít; tolik kapesníků, které jsi mi musel dát (ať už na slzy nebo na alergickou rýmu). Tolik nesmyslných špatných nálad, které jsi musel zvládnout nebo třeba i ignorovat... Byl to nádherný rok. Maminka nám přeje, aby jich ještě bylo hodně. Já si to přeju taky. A ještě víc. Miluju Tě:o)(o: Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo.

A pozítří pofrčím do Varů na FreshFilmFest:) Už se těším na Barusch, která už patrně brouky v hlavě moc nevede a hlavně na spolubydličku, po jejichž neohraných a vždy originálních hláškách se mi vážně celkem stýská... V sobotu se vrátím a v neděli se zas s kupou všemožností a s milým vydám směr za pletivo. Lhala bych, kdybych řekla, že se netěším do školy, ale tyhle prázdniny byly vážně moc fajn. Dlouho jsem spala; válela se; opálila se; byla s tím, co je před N a bylo mi pěkně...

PS.: Takhle dlouho a takhle otevřeně už jsem článek hodně dlouho nepsala... Vlastně ho píšu už 4 hodiny...s dlouhými přestávkami, samozřejmě...dohromady tak hoďku, ale stejně...;)

S miláčiky. S jedním téměř rok, s ostatními i déle:o)

2008-08-18T22:21:00.001+02:00

Ještě včera jsem tu byla sama s miláčikem, teď jsem tu ale úplně sama. Zamkla jsem všechny dveře a v noci zmáčknu hlídací tlačítko...pak dám před schody pejska. A pak půjdu do hajan...:) A zítra pěkně se všemi těmi svršky a dobrůtkami na bus a do Unhoště a pak do auta a pak do chaty a to už budu s tím, co je před N a zas mi bude ještě o něco lépe. Doufám, že i přes absenci bílé dobré nálady. Té už se u mě nenachází vážně ani jedna jediná půlka... Trošku mě to děsí, tak uvidíme, jak to bude vypadat... Poprvé za tak dlouhou dobu ani špetka...

V sobotu večer jsem se rozloučila a šla si lehnout s myšlenkou, že až v neděli vstanu, budou zbývat necelé tři dny a v baráku nebude nikdo kromě miláčika. Užili jsme si to...nákup, zmrzka, předčítání pohádek, pendreky z konečné a pak počítač a televize a zas jsem předčítala a pak už spinkal, jako kdyby ho do vody hodil... Dneska, hned jak jsem ho doprovodila k odjezdu na kopací tábor, začalo se mi stýskat. No jo, ten náš mazánek;) Sice je to pěknej ďáblík, ale dneska je tu bez něj ticho a nemám pro koho dělat ráno sladký palačinky a večer těstovinky a vůbec...nikdo si tady do noci nehraje s míčem a neohrožuje všechna ta skla, jež se nacházejí v našem sterilním domečku...
Opravdu mi ale nevadilo, že jsme tu byli spolu jen sami dva. Vůbec se mi totiž nestýská po útočivém ošklivákovi, který je schopný poslat mě bez večeře spát a říct mi, že když už je vše hotové, nejsem v našem obýváku či kuchyni žádoucí. To, že rozbrečí mě, mi vadí. To, že se úplně pro nic za nic opírá do mámy, které je to pak líto a chodí se smutným obličejem, že by si toho jen takový necita, jako je on, nevšiml, mě dokáže ohromě namítnout. Ale co mě nejvíc ze všeho rozčiluje je, že je kvůli němu teď často mrzutý, smutný, naštvaný a rozpačitý i miláčik.

Jsem zvědavá, jak nás Miši s Damem rozhejbou...jsme ti největší prázdninoví povaleči:o) Už se vážně těším...nemůžu se dočkat O:-) Hodlám si to užít a doufám, že nejsem sama. 21., ale i všechny ostatní dny. Všech pět nocí. Každičký okamžíček.
Dneska jsem se viděla s Dáší. Téměř před rokem to tady u nás ve sterilním domečku, společně s ní a samozřejmě s tím, co je před N, podruhé začalo. Kruci, ani nevíte, jak neskonale šťastná jsem z toho, že jsem do toho šla znovu...:o)(o:
Děkuju. Doteď byl toto nejkrásnější rok mého života. Tedy aspoň co si pamatuju. Doufám, že takových ještě pár bude.

Vážně už se těším na spolubydličku. Došla mi od ní ta nejstylovější pohlednice. Za tu taky děkuju, bylo to jediné psaní, které mi za celé tyto prázdniny přišlo.
Naštěstí se snad s tou, kterou budu na pokoji zatěžovat svými věčnými nářky již čtvrtým rokem, uvidím nejspíš ještě před tím, než pojedeme za pletivo. Pokud to všechno klapne, měla bych za ní zajet do města Rozbřesku. To bude asi poslední prázdninová akce a pak už si zas sbalím tašku a víkend za víkendem budu zas pár měsíců balit kufřík na kolečkách... Inu, učebnici angličtiny jsem naposled otevřela ve Španělsku, kde jsem stihla jednu z těch osmi kapitol, které jsme měli nastudovat..., ale jinak jsem myslím na další rok v králíkárně celkem připravena:)

To, co utvrzuje lásku milenců, je neustálé nebezpečí jejich vzájemného rozchodu. (Hans Christian Andersen)

Stále žiju, teď i s přáním, dědit jen z jedné strany...

2008-08-12T19:28:00.001+02:00

Tak nakonec jsme pro zachování klidu v našem sterilním hnízdě odjela minulý týden ve čtvrtek na Moravu. Byl to opět poměrně nepříjemný zážitek. V domku mých prarodičů jako by se snad zastavil čas...a nejhorší je ten jejich "mužský kult". Uznávají muže jako zcela dokonalého tvora ať je sebesmradlavější, sebelínější a sebenemožnější. "Hlavně Tomášku Ty se najez!, První naložte chlapům!, Nemyj to nádobí, Ondro!" a podobné věty, jsou na denním pořádku.
A já ty věty nesnáším. Nemůžu se dívat na to, že nejmenovaný člen rodiny (mužského pohlaví) spí a bdí 3 dny ve stejném tričku i ponožkách, ve svém pokoji téměř nevětrá a po odstrčení talíře od oběda, který sní, aniž by na někoho počkal, či popřál spolustolujícím dobrou chuť, se odebéře zpět do toho chlívku, do rozvrtané postele hrát hry. Ostatní muži v domácnosti se odvalí na opodál stojící kanape a křesla, kde se vyvalí a my ženy pak sklízíme nádobí ze stolu a po obědě pro sedmičlennou společnost uklidíme a všechno umyjeme. To už se z obývacího pokoje ozývá, jestli by nebylo kafe, a kdo nakrájí ten koláč...
Heslo těch necelých tří dnů bylo: "Proboha, snad to všechno není dědičné!"
Miláčik v této společnosti bude více než týden, tak se bojím, aby se nám nevrátil malý buran. Tak vzorně vychovaný a pozorný bratr to je...nelíbilo by se mi, kdyby nám ho někdo převychoval. No, můj tatík musel mít vskutku zajímavé dětství...to se musí nechat...
Neustále zapomínající babička, která se každých pět minut znovu ptá, zda nechceme něco k pití, protože zapomněla, že nám pře chvilkou dala velkou sklenici vody nebo litr čaje. Nervní děda, který už s babičkou raději ani nenavazuje kontakt a nepodněcuje ji k hovoru, protože by zas poslouchal to, co už mu řekla včera nejmíň desetkrát. A k tomu jí můžete pětkrát za den říci, že je sobota a ona vám večer stejně řekne, že ta dnešní neděle byla skvělá, že je škoda, že nám ten víkend končí, a že si její kamarádka Drahuška před padesáti lety zlomila ruku...
Ve čtvrtek jsem přijela, v pátek se stala ta strašná vlaková nehoda a já jsem se jen bála, aby se našel nějaký spoj, kterým se v sobotu dostanu do Prahy, protože jinak by mě tam asi kleplo. Tak jsem volala na České dráhy, kde mi řekli, že neví, zda v sobotu něco pojede, a proto jsem se modlila, aby byl žlutý bus, který sice jede o dvě hodiny déle, ale zato jede, ještě volný... Byl a já se s radostí vydala na dlouhou cestu za babi pražskou, které už jsem se nemohla dočkat:) Takový kontrast...

Přes všechnu snahu netahat toho, co je před N. zrovna na svátek Romanů do Prahy, se mi to nepovedlo, ale vlastně jsem z toho měla radost. Na Florenci mě čekal příjemný odvoz a pejsek, který prý botičku již rozkousal. Jeli jsme rovnou k Suchý dásni, kde už mě čekala večeře, noční košile a pelíšek...pěkný to návrat:)

Hned druhý den jsem opět očekávala drahého...hlídal mě i přes noc, tak jsme si zas vyšli na procházku tmou a i tentokrát Černá Díra nezklamala, bylo nám tu nádherně...to by sice asi bylo nám dvoum všude, ale ten výhled a tak...V noci jsme se ani nepřetahovali o deku, protože bylo teplo, a když jsme ráno vstali, hned po snídani jsme vyrazili ven:) Ladronka, zmrzlina a dětský hřiště...-tam jsme narazili na tu výbornou houpačku a strávili jsme tam spoustu času hopskáním... Bylo to vskutku pěkných 24 hodin:o)
A zas jsem pak večer měla po filmu Mama Mia, na nějž mě vzali rodiče, protože jsme chtěli nějak oslavit mamá narozky, takovou sentimentální náladu... V takových chvílích posílám zprávy, které drbou ego mého milého a chodí na ně pěkné odpovědi...
Jinak, Mama Mia byl osvěžující letní film, který dokazuje, že všechny ty písničky jsou hity... Love story se šťastným koncem, mírně zamotaná, taková normální..., ale ty písničky tomu daly šťávu... Jo, docela se mi to líbilo:) A Abbu mám teď pořád v hlavě, takže mi tam zní Honey, Honey; Money, Mney, Money; Does Your Mother Know...a spousta dalších...

Minulý týden jsem ještě stihla koupit balicí papír, zajet na s milým na kolech na Okoř, stavit se na Kladně a potkat několik zaploťáků, kteří si nyní užívají prázdninové volnosti... S potěšením jsem zjistila, že někteří se buď změnili anebo mě přešel vztek...nevím, co z toho, každopádně ve volných chvílích zase žhavím icq všemožnými i nemožnými rozhovory...O:-) Zrovna před chvílí jsem uváděla několik jasných výhod dlouhodobějšího vztahu a ptala se, "kolik?"...
Teď už zas vymýšlíme seznam potravin na chatu, abychom se měli dobře, aby láska procházela žaludkem a vůbec..., takže se zase mám na co těšit, a jako každý rok se ještě k tomu v srpnu začínám těšit i do školy, třeba jsem divná, ale co už...:)

Nemůžeme změnit minulost, ale můžeme vnímat její stopy a akceptovat ji. (Thérese Jacobs-Stewartová )

Temná zákoutí s cigaretou...a mimochodem, držte si klobouky, jedeme z kopečka!

2008-08-04T01:21:00.002+02:00

Před pár lety jsme babi přesvědčili, aby přestala kouřit. Udělala to hlavně kvůli mně, činilo jí to obrovské potíže, přemáhala se, změnou metabolismu přibírala, což velmi těžce nesla, a tak začla urputně cvičit, ale zvládla to. Po pětatřiceti letech přestala a pár let se cigarety opravdu ani nedotkla. Teď si každý večer jednu zapálí.
Bude tomu asi rok, co potkala jednu bývalou, ale stále vitální, učitelku tělocviku, která také přestala a ta jí pověděla, jak si po pár letech uvědomila, že je jí přes sedmdesát, že jí vůbec nečiní radost tato nikotinová abstinence, a tak si prostě každý den po večeři před spaním jednu dá… Co by také mohla zkazit, když už je tak stará? Nevím, jestli tahle čilá stařenka náhodou už zas nekouří jako fabrika, když jí asi půl roku po tom, co se takhle pobavila s babi, umřel manžel, s kterým byla téměř od sedmnácti let…, jisté ale je, že babi se jejího výroku chytla a najednou se jí lépe spí. Dělá to pro sebe. Nám už prý dokázala, že to zvládne, ale proč v tom pokračovat, když jí ta jedna denně udělá dobře? Zdravotní stav se jí za těch pár let bez cigaret rozhodně nezlepšil, takže kromě finanční stránky neshledává nic tak zázračného na nekuřáctví a vůbec, je jí přece už přes sedmdesát, tak co by si to nemohla dopřát?
- to jsem jen tak chtěla napsat, jelikož ač to bude znít sebepodivněji, souhlasím s tím a úplně babi chápu… Strašně dlouho jsem jí přemlouvala, aby přestala, tak přestala. Dívala jsem se na ta muka a pak i na to, že to zvládala docela dobře…jenže proč by si nemohla udělat radost? Když je jí takhle lépe, co můžeme namítat?

Zdá se mi, jako by moje hlava začínala proti něčemu tiše protestovat… V posledních dnech vůbec nevím, co se to se mnou děje. Tajně doufám v to, že je to způsobeno jen a pouze postupným úbytkem šmoulinčích tabletek, ale upřímně řečeno se mi to zdá poněkud moc silné…
Mžitky před očima, občasná tma (nejen po prudkých pohybech) a pak náhlé a často bezdůvodné stavy absolutní bezmocnosti, smutku a lítosti. Jsem nepříjemná, naštvaná a neustále zamračená…neudržím slanou vodu v slzných kanálcích… Je mi všechno líto, ale nevím co… Jsem nešťastná, ale vážně vůbec nevím z čeho… Připadám si osamělá, ale nemám proč…
Co to se mnou je? Proč si se mnou ta moje hlava takhle nepěkně hraje? Že by další zvrat? Inu, třeba chtělo něco ve mně dokázat, že dovedu být i veselá…nahrnulo přede mě, kolem mě a do mě vlnu štěstí a teď bez udání jakéhokoli důvodu zas klesám…Volným pádem se řítí můj vozíček dolů… A já křičím, ječím, po tvářích mi stékají slzy obarvené na černo, ale stejně to nemůžu zastavit… Nevím vůbec jak…
- vím, v tom vozíčku nejsem sama a ten, co je před N mě pevně drží za ruku a říká mi samé pěkné věci, krásně se o mě stará a vůbec a za mnou sedí Miši a občas taky pěkně zaječí, jenže já jako bych vnímala jen to tmavo v hlavě a nedokážu se usmát a vychutnat si jízdu… Já prostě jen sedím, klepu se, ječím, brečím, po tvář se mi kutálejí velké černé slzy a čekám, až ten vozíček vykolejí…

Ještě bych chtěla říct drahému, že za tohle nemůže, ale také asi nemůže nic dělat s tím… Je mi to líto a omlouvám se, jestli je to se mnou teď často k nevydržení a jestli mé ufňukané telefonáty narušují klidné válení… Vůbec nevím, co to je… A o to horší se zdá být pomalý, ale jistý úbytek bílé dobré nálady…

PS.: Psáno se zavírajícíma se mírně oteklýma očima…sice 4. srpna, ale v jednu ráno, takže pro mě stále 3. …

Jak pěkně pražsky prázdninuju

2008-08-02T13:09:00.000+02:00

Zdokonaluji se ve válení; napsala jsem svůj životopis (velice krátký); strávila jsem spoustu krásných hodin s tím, co je před N; vyžehlila jsem hromady a hromady prádla; přivítala nazpět miláčika, který se vrátil nadšený a se spoustou diplomů z golfového tábora a mimo jiné také stále neoblomně hledám brigádu. Požadavky jako třeba "dokončené SŠ vzdělání s maturitou, věk nad 18 let, studenti VŠ ekonomického zaměření, prodavačka s výučním listem, pouze muži" a pod... mě pořád ještě nezastrašily dostatečně, i když alespoň jeden z nich je téměř u každé nabídky prázdninové práce.
Rozhodla jsem se, že si musím něco vydělat, abych pak nebyla vyděšená, když se pár dní před plánovaným prázdninovým výletem dozvím, že mi otec nemá v plánu přispět... Jelikož se mi zalíbily tyhle bezrodinkézní prázdniny a mám v hlavě pár dalších plánů, co vše by se dalo podniknout, každý den proklikám několik různých serverů a pak si většinou povzdechnu nad tím, jak je to beznadějné.

Mou občas mírně narušenou náladu dokáže vždy napravit ten, co je před N. S ním je všechno tak jednoduché a milé... Včera jsem dokonce vlezla do té neskutečně ledové vody a bylo mi i celkem teplo... a pak jsem ke všemu ještě večer vařila večeři s láskou a tatínek navrhl, abych si tu lásku zvala častěji, protože mu chutnalo... Ano, snad poprvé, co mi pochválil jídlo...! Dobře, předtím na to ještě hodil kečup, ale na to už nekoukám... tak snad to nebylo jen kvůli páté osobě u stolu:o) ...

Miši narozky jsme oslavily ve velkém stylu. Nejdřív jsem s růžičkou přišla na Břevnovskou pláň a předala kytičku s dárkem oslavenkyni, pak jsme pohovořily o všem možném, co momentálně krouží našimi hlavami (což je vlastně pro mě i pro Miši věčné téma "naši milovaní"), vzali jsme si lahve s vodou, kukuřičné chlbíčky a vydaly se k nám do Černé Díry, kde jsem se pro jistotu přezula, vzala dvě jabka z lednice, otrhaly jsme sousedovic švestky a pádily jsme na tramvaj... Dopravní podnik Míšinu narozeninovou euforii asi nesdílel, a tak jednu zastávku před výstupem obdržela pokutový bloček (to byste nevěřili, jak tak odporná revizorka v krajkovaných ponožkách a nechutné béžovo-hnědé sukni zapáchala...), ale tuto starost jsme rychle vypustily, na schodech před ostrovem potkaly Jokyho a zakoupili jsme společně lístky na večerní koncert... Měli jsme hodinu a půl čas, tak jsme ještě stihli probrat všechny prázdninové plány a domluvit se na tom, že příště jdeme na Zvířata... Potom už jsme se postavili přímo na nejlepší místo u schůdků přímo před pódiem a pokračovali v družném hovoru. Mezi tím jsme také vymýšleli, co s baťůžky, což jsem vtipně vyřešila liščí smyčkou přes kovovou bariéru u stage a pak se na nás začaly tlačit lidi a najednou byli nahoře basáci a bubeník...a už to jelo...
Téměř dvě hodiny dokonalé muziky... Začátkem zazněly Samurajský meče, při nichž jsem si opět vzpomněla na spolubydličku, jak se její dlouhý rusý vlasy dotkly jeho řasy a on se nadechl a neřekl nic... Samozřejmě byla Antidepresivní rybička, na rty jsme vypustili Iluzi a holky jako Mažoretka plakaly jen potmě... Francouzska zpívala chanson, Nina se na nás dívala a všichni skákali a křičeli a tleskali a MÁLEM se i líbali;) Příjemně mě překvapil Kostel-biohazard-mcd, ten se mi zdál skoro nejlepší, ale Drogový večírek nebo třeba Potápěči, Domácí motokrosář a s ním nazí bledí plazi rozmrazili emoce... Přesvědčila jsme se o tom, že znám všechny texty...:) Když přidávali 1982 myslela jsem na miláčika, jak v autě vždycky křičí, že je malej ímo a já, že jsem princezna...
Po koncertě byly moje bílé boty šedé až černé. Bolely mě nohy ze skákání, byla jsem nadšená a úplně nabitá...Byla to fakt bomba! Myslím, že si Miši lepší oslavu snad ani nemohla přát. Takhle už jsme se dlouho nikde nevyblbly:D Obě jsme se shodly na tom, že je lepší, že naši drazí tyhle akce moc nemusí, protože bychom se vůbec takhle neodvázaly, a kdyby jo, tak by se ti dva za nás pak asi dost styděli;)... Pak jsme ještě nějakou chvíli seděli všichni tři na lavičce, schovávali plastové půllitry a pak jsme se rozloučili a my dámy jsme s mírně zamotanou hlavou vyrazily směr Černá Díra...

Ještě o jedné noční události se musím zmínit. A to sice o té včerejší. S drahým jsme po večeři vyrazili ven na procházku. Prošli jsme půlku Černé Díry. Kolem motokrosu k bývalé DSP a zpět, k DDM až na Bělohorskou a pak kolem domova důchodců zpátky... To vše s jednou zastávkou na louce pod klubovnou... Sedli jsme si na cestu, která vede dolů k Motolu a dívali se na Prahu... I když bylo zataženo a nebyly vidět hvězdy, všechno ostatní svítilo. Moje oči též. Byla jsem neskonale šťastná. Jsem neskonale šťastná. Byla to nejhezčí noční procházka, kterou jsem kdy s kým podnikla. Povídali jsme a povídali...bylo mi nádherně... a ostatní si nechám pro sebe...snad jen, že když jsme přišli domů, čekal nás v lednici nakrájený sladký meloun...a to by mohlo stačit...:o)

Máme jen tolik štěstí, kolik jsme schopni pochopit. (Maurice Maeterlinck)

Má teorie těšení zklamala! Juchůůů!

2008-07-24T19:34:00.001+02:00

18.července jsem dopoledne balila a poté zjišťovala, že začínám mít cestovní horečku. Šla jsem tedy celkem brzo spát, aby mi to čekání rychleji uteklo. 19.července jsem od rána dobalovala, vypravovala miláčika a zbytek rodinky a sama se neskutečně těšila, až zazvoní zvonek. Miši s Damem nezklamali, pro změnu měli zpoždění. Dali jsme tedy zavazadla, stan, spacáky a karimatky s alotaťkama do kufru a jeli vyzvednout ty dva:) ...
Nádhera, krása, dokonce se vydařilo i to počasí, a když náhodou na chvilku selhalo, vedli jsme nekonečné boje s kostkou a figurkami u Člověče nezlob se (to byste se divili, jak můžete při takové dětské hře poznat svou drahou polovičku...někteří nedokáží přiznat náhodnou a neovlivnitelnou prohru, druzí se zas trochu napijí...nakonec všechno dopadlo dobře;) ). Prvního dene jsme zmordovali nohy pochodem na Trosky a lezením na skálu (ano, můj milý, jsi nejlepší, zvládnuls' to v plážovkách!), druhého dne jsme si dali pauzu a prováleli jsme hodiny a hodiny...jednou jsme také zkusili vodní minigolf; hráli jsme poker o karty, jelikož jsme se nechtěli obírat o peníze na jídlo; vlezli jsme do ledového rybníka; uvařili jsme a spořádali několik litrů přesolených instantních polévek a čajů a vše jsme zajídali piškoty a vánočkou. Bylo to super, byla to legrace, byl to odpočinek, konečně jsem jednou sepnula spacáky a prožila jsem poprvé kousek prázdnin přesně podle svých představ (no, dobře, možná vše dokonce předčilo má očekávání...O:-) )
Svoboda mě uchvátila, i kdybych měla šíleně pracovat a na celé příští prázdniny si vydělat, nějak to zařídím, protože dovolená trávená tímto způsobem se mi moc líbí:o)
Zlobila jsem, budila, zabavovala polštářek, provokovala...a strašně jsem si všechna ta společná usínání, probouzení, vaření, tulení, chození, stavění a bourání stanu, sušení ručníků a jiné kempovací libůstky, jako třeba házení dvacek do automatu na sprchu, užila. Po několikáté jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, jak mi je poslední rok krásně a jak jsem vděčná za to, co mám. Mám totiž toho nejkrásnějšího, nejlepšího, nejmilejšího, nejstarostlivějšího a jiným superlativy ověnčeného milého, který se o mně úchvatně stará, je na mě ohromně hodný a ničeho se díky němu nemusím bát:o)

Doufám, že se to Miši s Damem taky tak líbilo a už se pro změnu zas těším,...až za necelý měsíc vyrazíme společně na chatu...tam je v těch všech deskových i jiných hrách ještě více rozdrtíme a potvrdíme opět čest našeho páru;D
A ještě něco, přemohla jsem se a s milým jsem přelouskala Maxima s těma počítačově upravenejma a odbarvenejma panima...prolistovali jsme i jeden dívčí časopis, kde jsme se dočetli, jak emo zabíjí a zinscenovali jsme jednu letňoláskovskou povídku, ale mnohem radši jsme si jen tak povídali a váleli se, to se musí nechat;o)(o;

Včera se mi vážně dost špatně usínalo, protože postel byla moc rovná, měkká, velká a hlavně prázdná, o čemž jsem samozřejmě informovala milého, jenž je před N, ale ten samozřejmě nemohl přijet, protože si samozřejmě užíval polštáře a pohody doma, takže jsem po čtyřech dnech usínala sama a bylo to divné...chyběl mi. Nebylo slyšet žádné dýchání, zívání, převalování a mručení, nikdo mi nedal pusu na dobrou noc a nechytnul mě kolem pasu, za ruku ani mi nevzal polštářek...

Prozatím mám z prázdnin takové množství zajímavých a pěkných fotek, že nemá cenu hledat obrázky k článkům u devianta...tohle totiž o mých zážitcích pochopitelně daleko více vypovídá, tak se kochejte...

Na závěr bych si dovolila proti sobě postavit dva citáty, které si dosti protiřečí...:

Štěstí se dá definovat jen negativně. (Arthur Schopenhauer)

Štěstí je trvalým a odůvodněným pocitem uspokojení ze života. (Dorothy Thompsonová)